Opakovaně se v uplynulých týdnech objevila zpráva, že představitelé některých zemí EU zvažují zavedení tzv. minischengenu, resp. dočasné suspendování Schengenské dohody (však my dobře víme, jak to s tou dočaností bývá...). Různé verze mluví o tomtéž: volný pohyb osob je nutno omezit... a zachovat jej pouze mezi několika málo státy, které „jsou si navzájem tak nějak blíž“ – přesněji mají k sobě mezi sebou, v nějakém smyslu, blíž, než k některým jiným státům.

Bylo by možné vcelku dlouze debatovat o tom, co to znamená, zda je to dobře či špatně, zda je to skutečně nezbytné, zda by to vůbec řešilo problém, který by to podle navrhovatelů řešit mělo, jaký dopad by přijetí takového opatření mělo na EU, jaký na Českou republiku. Všechny tyto otázky pominu a soustředím se na jednu jedinou: co v případě, že „minischengen“ (ať již v jakékoli podobě) bude prosazen, má Česká republika dělat? Tedy, co má dělat její stávající representace? A ještě přesněji: jak se má naše politická representace připravit na situaci, že k tomu dojde?

Mám drobný návrh: politická representace České republiky by měla zahájit jednání se státy Visegrádské skupiny o tom, že přijetí opatření ve stylu „minischengen“ bude znamenat okamžité spuštění „minischengenu II“, tedy udržení volného pohybu osob (těch s doklady zúčastněných zemí – pochopitelně...) mezi Polskem, Slovenskem, Maďarskem a Českou republikou. Ke stolu, kde by se o tomto jednalo, by měla být přitom pozvána každá země, která je dnes součástí Schengenu, předně pak všechny tři pobaltské státy, Rakousko a Slovinsko.

Výhody pro všechny zúčastněné jsou jasné: nevznikne jim ze dne na den nutnost obsazovat či dokonce nově zřizovat hraniční přechody na všech stranách, ale pouze na stranách některých. Kdyby to nepřinášelo vůbec nic jiného, už to by stálo za to.