Od znárodnění k privatizaci, od padesátých do devadesátých let minulého století, to bylo čtyřicet let. Jednou z forem privatizace byla restituce. Restituce, zvláště ty církevní, nejsou dořešeny dodnes, takže cyklus je ve skutečnosti ještě delší.

Ještě se pamatuju, jak se v devadesátých letech objevily u tehdy jediné české dálnice billboardy. Ty se dnes s mnoha strkanicemi odstraňují. Cyklus asi dvacetiletý.

Druhý pilíř penzijního spoření byl zaveden v roce 2012, využít ho bylo možné od roku 2013; jeho rušení probíhalo v roce 2016. Cyklus asi tříletý.

Karenční doba je zvláštní: Do našeho zákonodárství byla zavedena zákonem z roku 2007, v následujícím roce ji Ústavní soud svým nálezem zrušil. Znovuzavedena ovšem byla už od následujícího roku, zrušena bude možná od poloviny příštího roku. Cykly jsou tedy hned dva, první asi půlroční, druhý zhruba desetiletý.

Všechno, co tu uvádím, není vůbec špatné - právníci mají pořád dost práce, politici mají o čem mluvit. Možná by se ale při tom všem mělo myslet taky na veřejnost, která z těch výhod jaksi vypadává. A tím se teprve dostávám k podstatě svého návrhu: Myslím, že by bylo prospěšné, pokud by nově přijaté zákony kromě dosud platných obligatorních náležitostí (jako je stanovení účinnosti apod.) obsahovaly také ustanovení, kterým by se stanovila jejich životnost, příp. záruční lhůta. Takové ustanovení by mohlo znít například takto: „Tento zákon bude platit nejméně příštích dvacet let a nejméně příští dva roky na něj nikdo nesáhne.“ Myslím, že by se takovým ustanovením přece jen trochu vyvážila nerovnováha, která v současnosti existuje v poměru mezi politiky, legislativci a veřejností.