Myslím, že hlavní problém české politiky spočívá v tom, že tu nejsou standardní politické strany. Toto tvrzení se může zdát poněkud překvapivé, zvláště proto, že pouhým nahlédnutím do Parlamentu se lze přesvědčit o existenci několika velkých politických stran. Potíž je v tom, že věci bývají jinak, než vypadají, a myslím, že to je i tento případ.

Politické strany byly těmi, kteří je kdysi vymýšleli, zamýšleny jako subjekty, které artikulují a reprezentují politická přesvědčení svých členů a příznivců. Taková přesvědčení se měla projevit v programech, které měly být promítnuty do právních norem, pokud ta která politická strana získá dostatečný počet hlasů ve volbách.

Jenomže situace je jiná: Politické strany sice i nadále sdružují určitý počet členů, ty už ale nespojuje přesvědčení, nýbrž zájem, obvykle čistě ekonomický. Jednotlivé politické strany tak představují pestrou škálu politických názorů, od pravicových po levicové, a pestrou paletu jejich nositelů, od fašistů po anarchisty. Lze si snad myslet, že v KSČM jsou lidé, kteří věří ve vybudování komunismu? Nebo jsou snad členové Strany zelených spojeni jednotným názorem na péči o přírodu? Samozřejmě ani náhodou. (Omlouvám se, že jsem jako příklad zvolil tyto dvě, mohl jsem si vybrat libovolné jiné...) Myšlenka prezidenta Zemana, že by v ČR měly být volby povinné, troskotá již na skutečnosti, že volby v ČR také nejsou volby. To, co je tu za volby vydáváno, jsou ve skutečnosti předkola výběrových řízení a přípravná hlasování o budoucích veřejných zakázkách.

Premiér Sobotka sice v minulých dnech dosáhl vítězství, totiž poté, co se rozhodl vyčistit Augiášův chlév vlastní vlády, průzkumy veřejného mínění ovšem naznačují, že to bude vítězství Pyrrhovo. Mnozí si totiž myslí, že nešlo ani tak o Babišovo nemorální jednání jako o rostoucí preference jím vedeného hnutí. Babiš sice se svým hnutím (kterému se neobtěžoval vymyslet ani originální jméno) nedělá nic jiného než ostatní, dělá to ale aspoň nezakrytě. Zdá se, že podstatné části veřejnosti je to sympatické.