Začali jsme zvoněním klíčů, odpouštěním hříchů a masovým vyprazdňováním věznic. Nic moc, ale vyhnali jsme okupanty „do pekel, kam patří“. Nastala perioda privatizací, charakterizovaná strategií „zhasněme na pár let a po rozsvícení se podíváme, co zbylo“. Jaké překvapení, moc toho nezbylo. Na konci tohoto období jsme nahradili lokální byrokracii početnější a mocnější byrokracií bruselskou. Dobře, jsme začleněni do nadnárodních struktur, které ztěžují nebo znemožňují návrat k jakýmkoli extrémům.

Následoval čas neviditelné ruky trhu střídaný socialistickou politikou populistického vyhazování financí z letadel. Obě tyto strategie nejmocnější strany modrá a oranžová neoficiálně i oficiálně spářily. Výrok, že politika je druhé nejstarší řemeslo na světě, je v naší kotlině třeba doplnit tím, že podobnost s tím prvním je téměř absolutní. Citát, že politika je umění možného, u nás znamená, že „možné“ je buď katastrofální, nebo nepoživatelné.

Laťku současné politiky už asi nelze podlézt. Šťavnaté jachtařské příběhy z Toskánska se střídají s nahatými fotkami z vil a se švýcarským vyšetřováním. Webové stránky hejtmana Středočeského kraje jsou uvedeny titulkem „Můj úřad“. Nemá státní a veřejná správa náhodou sloužit občanům, zvlášť, když si ji platí? Vzduchem létají vajíčka na papaláše. Malicherné osobní spory se řeší shozením vlády. Manželky a přítelkyně politiků mediálně obhajují oba převažující modely, gule a sexy mozek. V televizních debatách je prach z mlácení prázdné slámy vířen ohřátým vzduchem z úst „politiků“. Nikoho jiného nebo nového do kola nepustí. Nedej bože, ještě by začal větrat. Módou této sezony se stalo přebíhat. Strana přeběhlíků, zdá se, předvídá další možné převleky. Omezila dobu svého trvání přímo číslovkou ve svém názvu.

Politika je příliš vážná a natolik ovlivňující naše životy, než aby ji bylo možno ponechat současným aktérům. Politikem by měl být ten, kdo se dá do služeb občanům, ne ten, kdo používá občany ve prospěch sebe sama.

Týdeník EURO 33/2009