V Praze oslabil jeden dosavadní konsenzus
V solidních zemích jisté věci fungují konsenzuálně, ač nejsou zapsány v ústavě či stranických programech. Třeba v takovém Norsku. Tamní levice a pravice se může přít o vstřícnost k migraci, sociální politiku vůči dětem či vztah k EU. Ale nad tím jako konsenzus vyčnívá členství v NATO, ochota k sebeobraně a ostražitost vůči Rusku.
I Česko má své konsenzy, ač drobnější. K nim patří podpora opozice v Bělorusku. Když teď premiér Babiš vetoval (tak to vyjádřila i ČTK, i když on sám to popírá) účast běloruské opozice na schůzce visegrádské čtyřky v Polsku, vyslal tím zvláštní signál. Jako by se dosavadní konsenzus Prahy měnil.
Principiálně se nemění a padají různé argumenty. Například že proti účasti běloruské opozice v Lublinu bylo i Slovensko a Maďarsko, tedy většina V4 (tak to premiér Babiš řekl v pátek před odletem). Nebo že Česko nechce podpořit krok, který by nebyl v souladu s celoevropským postojem (tak to řekl už ve čtvrtek). Jenže v politice rozhoduje celkový dojem a ten nevyznívá dobře – spíš alibisticky či jako výmluva.
Argument o celoevropském postoji je slabý. Může někdo doložit celoevropský postoj třeba ke Kosovu? (Kosovo odmítají uznat státy jako Slovensko, Španělsko, Rumunsko, Řecko či Kypr.) Nebo ke skotským či katalánským nacionalistům? (Skotští jsou po brexitu chváleni, katalánští proklínáni.) Nebo k Tchaj-wanu? Když tam jel senátor Vystrčil, premiér řekl pro iDnes „já se od té cesty distancovat nebudu“. A to byla hodně sporná cesta. Teď se však od účasti běloruské opozice v Lublinu nejen distancoval, ale přímo ji vetoval.
Přes všechny argumenty je to kaňka na dosavadním konsenzu. Existují opoziční party budící spory: skotští a katalánští nacionalisté či irská Sinn Féin považovaná za politické křídlo teroristů z IRA. Ale co z toho lze říci o běloruské opozici? Chce měnit suverenitu, hranice či spojenecké svazky? Uchyluje se k násilí? Ne. Po vetu z Prahy to ale může působit tak, jako kdyby ano. A jako kdyby Praha obrátila.
LN, 12.10.2020