Jak hrát spojence ve stínu sporu USA–Německo

Praha přivítá Mikea Pompea, šéfa americké diplomacie. Ta zpráva má téměř rituální význam. Před 30 lety, na výročí sametové revoluce, k nám jako vůbec první americký prezident přijel George Bush starší. Od té doby každá vláda usiluje o rituální kontakty s USA. Ale za rituály se mohou skrývat různé detaily, v nichž vězí příslovečný ďábel.

Detail číslo 1 se jmenuje sítě 5G a Huawei. Pro prezidenta Trumpa je to priorita i hlavní téma voleb. Patří Česko k zemím, jež mají s Huawei tak jasno jako Británie, která její účast v sítích 5G odpískala? To bude zajímat ministra Pompea.

Detail číslo 2 se jmenuje výdaje na obranu. Česko patří ke členům NATO, kteří zaostávají za slíbenou částkou ve výši dvou procent HDP. Těsně před epidemií byla řeč o 1,4 procenta, ale kdo ví, zda to bude odpovídat „koronové realitě“.

Chce-li Česko uchovat spojenectví s USA, nezbývá mu než sázet na rituály a na to, že samo zůstane pod rozlišovací schopností při sporech těch velkých. Což ukazuje vztah USA k EU, hlavně k Německu. Více než o racio (Berlín zvyšuje obranné výdaje na 1,58 procenta HDP) tu jde o emoce. Proto USA rozhodly stáhnout třetinu svých vojáků z Německa. Proto podle německých médií Amerika kádruje Evropu na zlé Německo a hodné Polsko. Možná i proto Pompeo navštíví Česko, Slovinsko, Rakousko a Polsko, leč nikoliv tradiční západ EU.

Někdy se až zdá, jako by nás stroj času vrátil do doby, kdy Amerika Bushe mladšího dělila Evropu na starou a novou (podle vztahu k invazi do Iráku). Německo se v rámci NATO ocitá vůči Americe v podobné pozici, v jaké jsou v rámci EU Polsko a Maďarsko vůči Německu. Jako ti, kteří chtějí ze spojenectví jen benefity, pouze se vezou, ale kašlou na obranné výdaje (Německo) či na právní stát (Polsko, Maďarsko).

Leckoho může napadnout, že právě z toho by mohlo Česko profitovat. Při ideologickém přetahování Washingtonu a Berlína totiž může snadno zaniknout, že na obranu dáváme proporčně ještě méně než Německo. Uvidíme.

LN, 1.8.2020