Když ministr obrany Alexandr Vondra hájil ocenění Josefa a Ctirada Mašínových resortním vyznamenáním Zlatá lípa, tvrdil, že chtěl tímto krokem rozpoutat především debatu. Jenže jakmile jej levicová opozice chytila ve Sněmovně za slovo a navrhla zařazení příslušného bodu na plenární schůzi, ministr Vondra se zbytkem koalice hlasoval proti. Nyní bude muset debatovat alespoň s policisty, kteří mají za úkol zjistit, jestli se neprovinil proti zákonu schvalováním trestného činu vraždy. Téměř šedesátiletá minulost nás opět dohnala a můžeme si absolvovat nové kolečko emotivních hádek o to, zda Mašíni byli národními hrdiny nebo sprostými zločinci.

Alexandr Vondra si na vidle naběhl sám. Nikdo jej nenutil, aby citlivé společenské téma otevřel zrovna udělením oficiálního vyznamenání. Takto vybočil z řady a stal se snadným terčem Mašínovic odpůrců, kteří by jinak mohli podávat trestní oznámení i na nespočet dalších politiků, komentátorů a běžných občanů držících Mašíny v úctě. A to možná včetně studentů katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, kteří o Mašínech čerstvě připravili představení s názvem Já, hrdina.

Jakkoli nepatřím k sympatizantům kontroverzních antikomunistů z éry studené války, domnívám se, že v případě Vondrova vyšetřování se nám nepěkně míchá politika s trestním právem. Stěží můžeme pana Vondru podezřívat, že mu imponují podřezané krky či prostřelené spánky. On pouze do krajnosti dotáhl svůj jednoznačný politický postoj. A učinil tak podobně okázale jako ti, co beztrestně velebí Josefa Vissarionoviče Stalina nebo kladou kytice ke hrobu Klementa Gottwalda. Nebylo by v liberálně-demokratické společnosti moudřejší dopřát si vzájemně nárok na osobní názor, nedochází-li tedy přímo k nabádání k násilí či k rozdávání pušek? Pak by ale měl ubrat ze svého svatého nadšení i ministr Vondra. Jako občan, jako pravicový politik i jako člověk kdysi perzekuovaný totalitním režimem má na vyhrocené stanovisko k Mašínům bezesporu právo. Je však kontraproduktivní, ba nevhodné je zaštiťovat autoritou nabytého úřadu, když sám dobře ví, že více než polovina české veřejnosti sdílí stanovisko odlišné.

Alexandr Vondra tak doplácí na zvyk politiků známý spíše z ekonomické roviny. Jde o těžení ze své funkce, někdy až o její zneužívání. Jedni vyhlížejí materiální prospěch, druhým slouží coby tribuna pro hlásání soukromých názorů. Obojí je špatně a obojí vede k rozčarování lidí z politiky, jehož jsme svědky.

Psáno pro ČRo1