K tzv. Opoziční smlouvě uzavřené mezi ODS a ČSSD po volbách 1998 je nezbytné říci, že v českých poměrech nebyla novinkou, že ve skutečnosti byla opoziční smlouvou č. 2. Zcela přesně kopírovala uspořádání, které bylo po volbách v roce 1996 zrealizováno pod patronátem Václava Havla. Koalice ODS, lidovců a ODA tehdy neměla ve Sněmovně potřebnou většinu a vládnout jí díky této dohodě umožnila opoziční ČSSD. Byla to tedy opoziční smlouva č. 1.

Menšinové vlády jsou v určitých situacích racionálním výrazem státotvornosti politické scény. Opozice (nebo její část) uzná vítěze voleb, nechá ho vládnout, ale ponechá si výměnou za to některé kontrolní pravomoci, zatímco vítěz voleb opozici takové možnosti kontroly přenechává. Jedná se o systémové řešení situace, v níž předčasné volby neslibují prakticky žádnou změnu a jedinou alternativou je jen vleklá politická krize.

Démonizace Opoziční smlouvy č. 2 z roku 1998, které jsme byli svědky po celých uplynulých dvacet let, má přitom zřetelného původce. Jsou to ti, kdo o rok dříve svrhli svou vlastní koaliční vládu (Václav Havel, lidovci, ODA a Unie svobody) v naději, že v příštím upořádání budou držet hlavní podíl na vládnutí. To se nestalo, a tak tyto síly, které u voličů neměly dostatečnou podporu (i když v médiích měly velkou převahu), nenávistně zaútočily na stejné uspořádání, díky kterému přitom byly v letech 1996 – 1997 samy u moci.

I po uplynulých dvaceti letech je třeba dívat se na Opoziční smlouvu z roku 1998 očima dneška. Současná nekonečná beznaděj na naší politické scéně by měla být varovným mementem. Je potvrzením mimořádného pozitiva tehdejšího řešení, které vyvedlo zemi z nepříjemné politické situace, v níž se nacházela po patovém výsledku voleb. Naši dnešní politici se však nedokázali – a někteří se bohužel ani nesnažili – na žádném racionálním řešení dohodnout.

9. července 2018