Výzva prezidenta Emmanuela Macrona, aby Evropa nevylučovala vyslání vojáků na Ukrajinu s cílem porazit Rusko, představuje zlom v desetiletí trvající „nezdravé fascinaci“ Francie touto zemí a jejími předáky, tvrdí novinářka Elsa Vidalová ve své knize La Fascination Russe (Fascinace Ruskem), představené v Radiu France International. Co způsobilo francouzské okouzlení Ruskem?

„Ano, obdivuji Vladimira Putina,“ prohlásila v roce 2017 vůdkyně krajní pravice Marine Le Penová, když pózovala v Kremlu po boku ruského prezidenta.

O čtyři roky později lídr krajně levicové strany Nepoddajná Francie Jean-Luc Melenchon prohlásil, že Rusko není protivníkem, ale „partnerem“ Francie.

Fascinace Ruskem však přesahuje rámec populistických vůdců – většina vlád Páté republiky, ať už pravicových či levicových, byla rusofilská.

Generál de Gaulle hovořil o „věčném Rusku“, Jacques Chirac se označoval za „milovníka Ruska“ a Emmanuel Macron se většinu svého prvního funkčního období snažil Putinovi dvořit.

Nostalgie po impériu

Novinářka Elsa Vidalová ve své knize tvrdí, že francouzské diplomatické a vojenské elity i politici si vypěstovali „nezdravou“ fascinaci Ruskem. Tato fascinace je částečně založena na sdílené nostalgii po ztracené slávě. Francouzské koloniální impérium bylo dvakrát zničeno, zatímco ruské impérium dvakrát povstalo z popela. „Francouzští politici a vojáci někdy cítí sympatie k Rusku, protože Rusko se dvakrát rozpadlo – v roce 1917 a pak po rozpadu SSSR -, ale pak se znovu narodilo.

„Vladimir Putin prosazuje novou vizi Ruska, která má hodně společného s imperialismem. Je to přitažlivé pro část Francouzů, kteří stále nostalgicky vzpomínají na dobu, kdy Francie byla impériem a v centru kolonie.“

Antiamerikanismus

Ukazuje se však, že největším motorem této fascinace Ruskem je sdílená antipatie ke Spojeným státům, kterou Vidalová objevila při rozhovorech s elitami pro tuto knihu. Před odpověďmi na otázky týkající se ruské zahraniční politiky dotazovaní trvali na tom, že budou hovořit o válečných zločinech USA a „ďábelském vlivu USA na současné světové dění“.

„A co USA? A co Afghánistán? Guantánamo?“ říkali. Tak jsem pochopila, že antiamerikanismus je ve Francii velmi mocnou silou a [prostředkem] politického vlivu.“

Tyto nálady mají své kořeny ve dvou světových válkách. „Mezi Francouzi panuje jakási zášť, že je Američané dvakrát zachránili,“ poznamenává Vidalová. „Je to docela trapné pro ty ve Francii, kteří si myslí, že musíme být uznáváni jako velká mocnost. Může se to zdát chucpe, ale pomohlo tomu i pohrdání americké administrativy generálem de Gaullem.

„De Gaulle chce ve Francii dosáhnout vlády jednoho muže. Nedovedu si představit člověka, kterému bych nedůvěřoval více,“ cituje se výrok amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta. De Gaulle zuřil z pokusů USA vybudovat po osvobození Francie alternativní administrativu, kterou by po kontrolovali. Nakonec k tomu nedošlo a De Gaulle převzal v zemi moc, kterou držel až do voleb v roce 1946 (znovu se k moci vrátil v roce 1958). Ale Francouze stále znepokojuje, že je USA chtějí ovládat. „Stále nám radí nebo vládnou lidé, jejichž myšlení bylo formováno bezprostředně po druhé světové válce, říká Vidalová.“

Charles de Gaulle na návštěvě Moskvy v roce 1944

Vidalová strávila velkou část svého dospělého života životem a prací v Moskvě a dalších částech Ruské federace, než se stala vedoucí ruskojazyčné redakce RFI. Tvrdí, že ti, kteří vidí Rusko jako strážce křesťanských a tradičních rodinných hodnot, žijí v iluzi.

Putinův režim sice potlačuje LGBTQ komunitu, ale „není zastáncem rodinných hodnot a není konzervativní,“ trvá na svém a poukazuje na vysokou rozvodovost a dlouhodobě povolenou praxi komerčního náhradního mateřství. „Rusko je také velmi sekulární společnost a do kostela chodí jen 2 % Rusů,“ dodává.

Jacques Chirac vyznamenává Vladimíra Putina

Zatímco většina francouzských lídrů od roku 1958 se přikláněla spíše k SSSR a Ruské federaci než k USA, François Hollande – socialistický prezident v letech 2012-2017 – byl významnou výjimkou. V roce 2014, v důsledku ruské anexe Krymu, pozastavil dohodu o prodeji dvou raketových nosičů Mistral Moskvě v hodnotě 1,2 miliardy eur.

Hollande Vidalové řekl, že na Putinův koktejl – třetinu svádění, třetinu brutality, třetinu překvapení a pár lží – neskočil, protože „viděl, jak se to před ním připravuje“.

Putinův koktejl naopak dobře zafungoval na Emmanuela Macrona.

V květnu 2017, jen několik dní poté, co byl Macron zvolen nejmladším francouzským prezidentem v historii, se Putinovi dostalo hvězdného zacházení ve Versailles – byl to první krok v několika pokusech získat ruského vůdce na svou stranu.

Macron vítá Putina

Francie podpořila opětovné začlenění Ruska do skupiny G7 během summitu v srpnu 2019 a tentýž měsíc Macron přivítal Putina ve svém letním sídle Brégancon. Rusko označil za „hluboce evropské“ a řekl, že Francie věří v Evropu „od Lisabonu po Vladivostok“. Putina nepřesvědčil. Ten poznamenal, že tato vize velké Evropy „není jejich, ale de Gaullova“.

Když bylo jasné, že se Moskva chystá napadnout Ukrajinu, Macron přesto pokračoval v dialogu a v únoru 2022 se v Moskvě setkal s Putinem. Fotografie obou lídrů na opačných koncích čtyřmetrového bílého stolu obletěla svět.

Ještě poté, co v květnu 2022 odsoudil masakry v Buči a Irpinu, se Macron odmítl vzdát myšlenky, že by mohl Putina přivést k rozumu, a varoval před „pokušením ponížení a duchem pomsty“ vůči Rusku.

Macronův obrat

Trvalo rok, než Francie začala měnit stranu – až v květnu 2023 Macron a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vydali společné prohlášení odsuzující pokračující ruskou agresivní válku.

A pak, letos v únoru, Macron udělal úplný obrat a vyzval Evropu, aby nevylučovala vyslání vojáků, kteří „pomohou Ukrajině vyhrát válku a porazit Rusko“.