Byla to éra místních rozhlasových vysílání. I v nejmenších obcích se vyskytly alespoň tři ampliony šířící hlas obecního úřadu seznamujícího veřejnost s chystaným děním v obci, přinejmenším s datem a hodinou, kdy bude z týchž amplionů probíhat zkouška sirén. Firmy, které takové zařízení dodávaly a instalovaly, vybavily také ústřednu, zpravidla přímo v budově úřadu, knoflíkem, po jehož stisknutí se z amplionů ozval gong nebo jemu podobný zvuk, aby se obecenstvo přestalo pomlouvat, hádat, nadávat si nebo se prát a začalo poslouchat, co se mu bude sdělovat. A právě onen zvuk gongu nebo jemu podobný posléze nahradily některé obce znělkou vytvořenou obvykle z lidového popěvku k místu příslušnému. Třeba v Roudnici nad Labem se z reproduktorů ve veřejném prostoru ozývalo

Já mám svou panenku v Roudnici,
choděj mi tam za ní myslivci.

Myšlenka rychle přeskočila na železnici, která vlastním rozhlasem informuje cestující o příjezdech a odjezdech vlaků, o zpožděních, dočasné uzavírce záchodů a podobně důležitých okolnostech drážního provozu. Takže se třeba v Lysé nad Labem těšilo obecenstvo zprávami uváděnými znělkou

Švec visí u Lysý na hrachovině.

Šlo tenkrát o železnici státní, takže třeba na hlavním nádraží v Bratislavě vás o tom, že vlak do Čalova (dnes Veľký Meder) odjíždí z úplně jiného nádraží, informoval rozhlas po znělce

Pod Prešpurkem kraj Dunaja.

Uvádět všechna hlášení vždy místní znělkou dostaly železniční stanice příkazem, a tak se stalo, že nešťastník čekající na zpožděný vlak v už zmíněné Lysé nad Labem si musel vyslechnout začátek písničky o ševcovi visícím na hrachovině celkem sedmatřicetkrát, což vedlo ke stížnostem. Nenašel se bohužel nikdo, kdo by užívání místní znělky na železničních stanicích nějak rozumně upravil, takže byl vydán generální příkaz, aby se s vyhráváním těchto popěvků okamžitě přestalo (metoda všechno, nebo nic), což zase mnozí cestující přijali s lítostí. Ano, na nádraží ve Valašském Meziříčí, známém Valmezu, už nikdy vaši duši nepohladí My jsme Valaši … Ale proč to všechno vyprávím.

Jak se dovídáme, zmíněná už Roudnice nad Labem, snad dokonce jedno z jejích náměstí, se zřejmě stává vyhledávanou destinací budoucích kandidátů na úřad prezidenta republiky. Třeba by některého z nich mohlo napadnout oživit svou reklamní kampaň také znělkou místa, kde se jim daří, kam za nimi jezdí lidé i zdaleka, znělkou, kterou tu zopakuji:

Já mám svou panenku v Roudnici,
choděj mi tam za ní myslivci.

V tom případě by ale bylo vhodné či dokonce nutné si uvědomit, že místní rošťáci (přiznávám, že jsem k nim kdysi také patřil) už dávno vymysleli jinou slovní verzi téhož prostonárodního popěvku:

Máňo vystrč prdel hosti jdou,
já ji nevystrčím až přijdou.

****************************************************

Populární Amatérský symfonický orchestr zdolává nástrahy tohoto světa s neodolatelným humorem a vítězí třeba i navzdory výchovným koncertům.
Knihu Pavla Landy si můžete koupit na webu knihkupectví Kosmas.