Měl bych jásat, tleskat a tančit radostí, protože jsem také jedním z nich. Ve skutečnosti se jen potichu směju, až se za břicho popadám. I když... Textaři rozhodně nejsou žádní troubové a musejí to navíc prokazovat svojí tvorbou. A ta je, alespoň u těch schopných, něco jako zrcadlový odraz někdy důležitých a jindy zase zanedbatelných okamžiků našeho všedního života. Suma sumárum, dobrý textař musí rozumět lidem.

Má to ovšem svá úskalí. Textařská práce přináší občas i jistou popularitu. Tu a tam někdo ani nepostřehne, že má do cesty nastrčenou zrádnou a velmi kluzkou plochu. Ono totiž popularity lze také využít při nejrůznějších volbách, což se také velmi často děje. Podívejte se například na Františka Ringo Čecha. Jeho zájem o řízení života v pražské čtvrti, kde zrovna bydlel, ho dohnal až ke vstupu do politické strany, která ho pak katapultovala až do poslanecké sněmovny našeho parlamentu. Jenže ouha, stranický aparát pozapomněl, že stranická disciplina či pokora a Ringo jsou dva naprosto neslučitelné pojmy. Na nějakou dobu se, podle jeho vlastních slov, stal poslušným zvedačem ruky při různých hlasováních, skamarádil se s Milošem Zemanem, tehdy předsedou partaje, ale nebylo mu to nic platné. Nakonec byl svým stranickým aparátem z poslaneckého křesla, na první pohled surově, vykopnut.

Všichni přece víme, že tzv. pořadí volitelnosti slepují dohromady partajní vůdci podle svých potřeb. Voličům je jen milostivě dovoleno kroužkovat, takže snad mohou přispět, a i to je ještě značně sporné, k odebrání mandátu u těch nejvyhlášenějších lotrů mezi politiky. Jenže co s těmi ostatními? Chudák politik to má zatraceně těžké. Na jedné straně slibovat voličům modré z nebe, a na druhé straně ujistit své šéfy, že pro žádné modré, natožpak z nebe, nikdy hlasovat nebude. Pravda, jsou i výjimky, říká se jim morálně pevní jedinci. Ohrožený druh, ale stále existují. Ti pak občas hlasují i podle svého svědomí, jak je předepsáno v ústavě.

No, a proč to tedy celé píšu? Včera večer, tj. v pátek 29. dubna, jsem se z TV Nova dozvěděl, že prý bude v příštích prezidentských volbách kandidovat také Michal Horáček. Tedy kolega textař, a jistě kolega úspěšný. Nejmenovaní politologové si okamžitě pospíšili s prohlášením, že by to mohl být docela vážný kandidát a že vzkázal Miloši Zemanovi, že příští volby už nevyhraje.

Noviny jsou teď plné hledačů vážného kandidáta, který doposud jaksi chybí. Začíná se nám tak rýsovat poněkud bizarní sestava. Předevčírem profesor teologie, včera textař populární hudby, kdo přijde zítra? Křemílek a Vochomůrka nebo Rumcajs s Cipískem?

Jak jsem už trochu předeslal, textařina není v žádném případě zavrženíhodná profese. Potřebujete k tomu nejprve určitý talent, pak značnou dávku pracovitosti, také určitou znalost života a lidí, a kdoví co ještě. Zatímco já psal nejprve o lásce a trochu o beznaději v socialismu, pak o různých vymyšlených zvířatech a podobných pitomostech, Michal Horáček našel svou první inspiraci v hazardu. A protože tohle je činnost mnoha Čechům velmi blízká, proslavil se. Navíc tomu oboru doopravdy rozumí. Od chvíle, kdy se objevil na naší scéně, jsem ho obdivoval, protože to bylo chytré a bylo to něco nového.

Vraťme se však k prezidentské kandidatuře. Velmi ošidné a dvojsečné rozhodnutí. Riskujete, že to nevyhrajete, a nálepka poraženého kandidáta vás pak bude provázet po celý zbytek vašeho života. V mezinárodní politice by bylo jistě nevídaně průkopnické, kdybychom na Hradě měli zakladatele největší sázkové kanceláře v zemi. Nakonec, když mohly mít Spojené státy hollywoodského herce, nebo později neznámého oblastního úředníka, proč ne my? Aby bylo jasno, já tím kvalifikaci textařů na post hlavy státu nijak nesnižuji, právě naopak. Ta možnost jen na chvilku probudila mou představivost. Ovšem, abychom byli spravedliví, měli bychom vzít v úvahu, že máme i další textaře s obsáhlou celoživotní zkušeností. Zamyslel jsem se, teď docela vážně nad touto možností a došel k jednoznačnému závěru.

Kdybych si měl mezi svými drahými kolegy vybrat svého presidenta, nebyl by to ani František Ringo, ani Michal Horáček. Zavřete oči a zkuste hádat. Otevřte je a čtěte. V mém zdivočelém snu by se jím stal Jiří Suchý. Ano, ten, co nám sdělil, že „život je pro něj obnošená vesta“. A jeho bratr Ondřej, který také napsal několik pěkných textů, by mohl klidně dělat ministra kultury. Jenže tihle dva by takovou volovinu nikdy v životě neudělali, tím jsem si jist.