Zdát si můžete nechat cokoli o čemkoli. Tak třeba si mohu nechat zdát, že mi patří Česká republika. Je moje, celá, něco jako kdyby to byla nějaká firma. Ráno zaklepe můj prokurista na dveře pracovny.

"Copak, Rudolfe?" ptám se prokuristy, obtíženého dvěma koženými deskami s papíry. Přijde až k mému stolu a desky přede mne položí. "Musíte jmenovat prezidenta, pane. Tyhle dva vybralo personální." Otevřu jedny, pak druhé desky. "Hm... Zeman... Schwarzenberg. Matně si vzpomínám. Oni už ve firmě něco dělali, že?"

"Ano, pane. Pan Zeman byl od roku 1993 předseda sociální demokracie. Natáhl do ní komunisty a šíbry všeho druhu, to vytáhlo stranu nahoru. V roce 1996 se dohodl s Václavem Klausem, že mu bude tolerovat menšinovou pravicovou vládu, a dostal za to post předsedy Poslanecké sněmovny. No a o dva roky později si to šikovně vyměnili. Klaus toleroval Zemana opoziční smlouvou." "Prospělo to zemi?" "Hlavně to prospělo těm komunistům a šíbrům a vekslákům. Od té doby má naše země vysoký korupční index, pane. Lidi nadávali a Zeman pak odešel do penze a slíbil, že se do politiky už nikdy nevrátí."

"Hmm," bručím, když se probírám druhou složkou. "Schwarzenberg, to je ten šišlavý, co pořád spí?" "Ano. Současný místopředseda vlády a ministr zahraničí." "Od prezidenta chci, aby uhlazoval spory. Jak je na tom Zeman se spory?"

"On je spíš dovede vyvolávat. Schwarzenberg žádný spor nezpůsobil." "A co zahraniční působení? Jak jsou na tom s jazyky?" "Zeman prý umí trochu anglicky, a pokud jde o němčinu, plete si slova schon a noch. Takže to sláva nebude." "Schwarzenberg?" "Ten se od dětství pohybuje v prostředí evropské politické moci. Těší se tam velké vážnosti. Jeho rodina byla v konfliktu s Hitlerem a po válce jí komunisté zabavili majetek a vyhnali do emigrace. Karlu Schwarzenbergovi bylo v té době jedenáct let. V exilu podporoval naše demokratické síly. Spoluzaložil Československé dokumentační středisko a byl předseda Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva."

"A Zeman?" "Ten udělal hodně pro to, aby naštval Němce. To je náš největší obchodní partner, pane." "To vím, Rudolfe. Poslyšte, co ten Zeman umí opravdu dobře?" "Prý úspěšně vystupoval v kabaretu." Zaklapnu desky. "Nechte mi to tady a já vám za půl hodiny zavolám." "Ano, pane," dí prokurista a odchází. Když sahá po klice, zarazím ho ještě jedním dotazem. "Poslyšte, Rudolfe, a proč jste mi sem materiály toho Zemana dával?" To ovšem je jenom sen. Česká republika mi chvála bohu nepatří, dobře tak pro ni i pro mne. O budoucím prezidentovi rozhodnou voliči, a jak známo, velmi často záleží na všem možném, jen ne na kvalifikaci. Navíc do hry vstoupil Václav Klaus, odedávna spojenec Miloše Zemana. Vytáhl z pytle strašidlo, aby voliče vyděsil. To strašidlo se jmenuje nacionalismus. V sobotu večer budeme vědět, jestli trik s Benešovými dekrety zafungoval. Pokud ano, troufnu si na jedno malé proroctví. Do roka a do dne budeme říkat: Kde jsou ty časy, kdy prezident České republiky jenom kradl plnicí pera!

LN, 21.1.2013