Letošním záplavám dává zvláštní říz to, že k nim došlo dva měsíce před volbami. Pro české politiky představují pokušení, jemuž je těžko odolat. A tak se na naší politické scéně odehrávalo něco na způsob zápasů v bahně, které kdysi za mého mládí komunistická televize předváděla jako jeden z nejzvrhlejších projevů amerického způsobu života. Vhodná doba na spuštění povodně je přitom, jak učí zkušenost z roku 2002, naopak dva měsíce po volbách. Vláda, která se ještě nestačila zkompromitovat, se chová věcně, a lid se za ní semkne. Naproti tomu opozice je rezignovaná, protože další volby jsou v nedohledu. Protože jsem z vyjádření našich zodpovědných činitelů nabyl dojmu, že velký vliv na spuštění povodně a její dramatický průběh má úřad jménem Povodí Moravy, doporučoval bych zákonem upravit, kdy tato instituce konat má a kdy naopak nesmí.

A když už jsme u Povodí Moravy: na povodeň doplatil generální ředitel podniku Jan Konečný. Premiér Paroubek při krátké návštěvě Znojma bleskově nazřel hloubku jeho provinění a vzápětí ho ministr zemědělství odvolal z funkce. Zodpovědní činitelé ministerstva to zdůvodnili zajímavým způsobem. Podle tiskového mluvčího „odvolání Konečného neznamená, že by automaticky chyboval. Snažíme se jen situaci zklidnit.“ A ministr sám prohlásil: „Kdo však za katastrofu ve Znojmě mohl, se dozvíme až po zevrubných analýzách.“

Zde je řečeno všechno podstatné: odpovědnost lze zjistit až po podrobné analýze. Protože je však zapotřebí rychle uklidnit situaci, podnikáme rázné opatření.

Aby opatření mělo patřičný účinek, musí být energické, rychlé, a musí obsahovat vyvození osobní odpovědnosti. To věděli už naši předchůdci před listopadem 1989 a taky to hojně a s oblibou aplikovali. Jedním z nejúčinnějších je vyhození nějakého činovníka. Čeština má pro takového člověka sentimentálně plačtivý výraz „obětní beránek“, Němci a Maďaři jsou střízlivější a věcnější, hovoří o kozlovi. Vyhození činovníka má řadu předností: dá se provést (na rozdíl např. od vztyčení protipovodňové hráze) během několika vteřin, je spojeno jen s minimálními náklady a důvod – zklidnění situace – je tak přesvědčivý, že ho snadno pochopí i vyhazovaný. A konečně: zlobit se na slepý živel je zoufalé a bezúčelné: zde dostane postižená veřejnost k dispozici konkrétního hříšníka a lidem se uleví (to jest „zklidní se“). Je to jako u fotografa: děti, pozor a usmívejte se, vyletí papaláš.

Záplavy, které právě doznívají, nejsou z těch nejhorších. Pozná se to mj. podle toho, že si vyžádaly hlavu generálního ředitele: je to o něco víc, než obyčejný ředitel, ale o dost méně než ministr. Jsou to záplavy generálně ředitelské. Odborníci z oboru hydrometeorologie a politologie by do budoucna měli vytvořit tým, který by podle síly běsnícího živlu vytipoval, jak vysokou šarži je třeba vyhodit. Tím by „uklidňování situace“ dostalo vědecký základ.

V této souvislosti mne napadá rouhavá myšlenka, jak by asi vypadaly záplavy premiérské? Po zvážení všech okolností není těžké dojít k jednoznačnému závěru: byly by to takové, při nichž by se pod vodu dostala i kaplička na Řípu.

3. dubna 2006, Psáno pro Český rozhlas – radio Česko

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.