Bylo to někdy v roce 1960. Nikita Sergejevič Chruščov trávil dovolenou v Oděse, možná v Soči. Seděl na pláží v chládku slunečníku, popíjel vodku, zakusoval ji kukuřicí a díval se přes Černé moře směrem k Turecku.
Pod vousy si nasupeně bručel:

"Zatímco tady nasávám, Američané támhle za tou louží si v Turecku instalují rakety středního doletu s atomovými hlavicemi. Drzost! Mně pod nosem, doslova na našich sovětských hranicích. A já se na to jen bezradně dívám. Když pošlu těm zatraceným Amíkům protestní nótu, jen se mi smějí..."

Pak si nalil ještě jeden stakan staličnoj, hodil ji do sebe, chroupl si vařené mičurinské kukuřice a hned věděl, co udělá...

Pár měsíců na to se vydal přes Atlantik konvoj sovětských lodí s ,turisty´, jejichž rekreační bagáž skrývala vše nejnutnější pro postavení raketové základny na Kubě. Fidel byl nadšený, když mu Chruščov poslal tajnou depeši. Konečně bude mít proti Kennedymu obranu, jak se patří a sluší na revolucionáře.

"Bude z toho třetí válka!" říkali Nikitovi s obavami jeho poradci.

"Žádná válka! Je to jen poker! Kdo bude mít silnější nervy, ten vyhraje... A rakety z Turecka pofrčí zpátky do Států!" smál se Nikita a plácal se do stehen, jakoby bubnoval na tympány. "Já přece hraju i rozdávám...!"

"John si ale jednou ráno přihne víc amfetaminu, k tomu přidá kortizol, co bez něho nemůže existovat, a v amoku zmáčkne červené tlačítko!" varovali Nikitu poradci.

"Nezmáčkne! Třeba ne ..." pokrčil rameny Nikita a začala kubánská krize.

Jak předvídal, brzy jejich rakety na perle Antil objevily americké špionážní letouny a začalo hektické dopisování mezi Kremlem a Bílým domem. Ne nadarmo měl Nikita svého ruského agenta přímo v rodině Kennedyů. Chvíli dělal, že míní nechat rakety na Kubě až do konce světa, který ale nemusel být v té situaci zase až tak daleko. Pak si začal klásl podmínky:

"Vy stáhnete rakety z Turecka a my z Kuby!" napsal v jednom z dopisů.

"Ani náhodou!" vzkázal mu Johny a nařídil blokádu Fidelova postbatistovského panství.

"Johny, chceš snad třetí světovou válku? První atomovou...?" fixloval Nikita, jako správný pokerový hráč ze Sibiře.

"Jestli ty rakety neodklidíš, tak to zmáčknu!" trval na svém pán Bílého domu a sršel imperátorskými imperativy.

"Nezmáčkneš! Řekli by, že je to tvým problémem s nadledvinami a stresovým hormonem kortizolem!" licitoval Nikita. "Údajně nezvládáš napětí, máš potíže s dýcháním a pícháš si amfeťák, k tomu prý ještě polykáš sedativa proti bolesti páteře a pak seš dočista nevyzpytatelný..."

Uběhlo pár dnů napětí a stěhování do protiatomových krytů a Nikita se svojí dvojičkou dvojek v ruce přeblafoval Johnova esového pokera.

"Mám ale jednu podmínku!" vzkázal mu John. "My ty rakety stáhneme, ale nikdo se nedozví, že to bylo za Kubu! Alespoň ne za mého života. Vítězové musíme být my! Neporazitelní Američané a mé neodolatelné státnické charisma!"

"Měli jsme prvního sputnika a máme dělat, že jsme se potentovali strachy?" durdil se naoko Nikita.

"Vždyť i váš bohatýr byl Čurila Plenkovič," dobíral si ho John.

"Co řeknu svým taváryščům...?"

"Že zvítězil zdravý americký rozum!" chlácholil ho nitrožilně podpořený John.

"Něco za něco!" opáčil mazaný Nikita. "Dáme to na papír; my to neřekneme a budeme dělat spráskané psy, ale vy se zavážete, že nikdy vojensky nenapadnete Fidelův ekonomický skanzen!"

"Jenom to?" zamnul si ruce John a přivoněl k Marylin. "Stejně máme svoji základnu na Quantanámu, Fidelovi přímo pod nosem!" souhlasil a sepsali tajnou dohodu, jeho generálové stáhli rakety z Turecka a ty Nikitovy zase putovaly z Kuby zpátky do podmoskevských skladů.

A tak skončila nejnebezpečnější pokerová hra v dějnách světového karbanictví. A všichni se zapřísahali, že k podobnému hazardu už nikdy nesmí dojít. John se nažral, Kuba zůstala dodnes celá a Nikita šel sázet mičurinskou kukuřici.

Memento však zůstalo. Až do dnešních dnů. Co když se bude opakovat riskantní poker? Kovboj Bush mladší už udělal víc takových blafů. Napřed si vymyslel zbraně hromadného ničení v Iráku, teď zase protiraketový deštník. A má k tomu ty nejlepší patolízalské rozdávače karet u nás i v Polsku.

Co je na tom ale ze všeho nejhorší? Zásluhou americké rozpínavosti, arogance a touhy po ropě, pardon po svobodě a demokracii pro irácký lid, je současný svět tak nabuzený na válčení, že raketová základna v Čechách bude zřejmě naší nevyhnutností. Stává se přece, hasiči to dobře znají, že někdy je nejúčinnější obrannou strategií, když sám pyroman hasí svůj zběsilý oheň ohněm ještě zběsilejším...

Zbrojení i základny jsou kardinální nesmysly, ale lidstvo bez nich už jaksi nemůže existovat. Bohužel. Pragmatické bohužel. Proto je pro nás inkriminovaná základna tím menším zlem. Kdyby došlo k ostřelování území Evropy, neodvratná válka by nás postihla i tak, s radarem či bez něho. S radarem v Čechách, či kousek dál v Rakousku, nebo v Polsku, Německu.

Argumenty proti základně se tak podobají volání členů Strany zelených:

My si nechceme ničit životní prostředí elektrárnou, nám stačí ekologická zástrčka ve zdi. Přeloženo: Vy tam někde si přírodu ničte a nám dodávejte jen čistou energii, resp. vy riskujte, mějte u sebe radary a základny, nás nechte v klidu; nám stačí, když nás jen ochráníte před raketami nepřítele.

Vzpamatujte se: Jsme na jedné lodi, ať se nám to líbí, nebo ne. Jiná loď už nepluje. Přes to nejede vlak. Jaký jsme Euroamíkům dovolili udělat svět, takový ho máme...

Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz