Pozvali mě na poslední chvíli na mezinárodní konferenci do Varšavy spojenou s pozorováním voleb. Věc ovšem měla háček: protože jsem dostala pozvání o pouhý týden dřív, nezbylo mi než se zúčastnit jen částečně. Vracela jsem se v neděli těsně po deváté večer – a volební místnosti se zavíraly přesně v devět. A tak jsem nebyla „správnou“ pozorovatelkou, ale jen takovou, jaké si většinou pěstuje OBSE. Správný pozorovatel přijde do volební místnosti ráno před zapečetěním urny, celý den tam sedí a pozoruje všechno, co se šustne, poté sleduje sčítání hlasů a v noci odchází s kopií protokolu.

To v mém případě ale nešlo, mohla jsem jen popojíždět po volebních místnostech, tam pohovořit s předsedou či předsedkyní volební komise – nebo s kým jsem chtěla – a zase jet dál. Samo o sobě to moc zajímavé nebylo: na žádné porušení volebních pravidel jsem nenarazila, a navíc je jasné, že kdyby se nějaké událo, nikdo z volební komise se jím chlubit nebude, je přece na jejich odpovědnosti, aby k žádnému nedošlo. Jen pro pořádek dodávám, že narušení, o nichž jsem se dozvěděla v pozorovatelském štábu, na mne nijak zvlášť nezapůsobila, podle mne šlo o drobnosti, které nemohly mít na výsledek voleb vliv.

Zjistila jsem ale jinou věc, kterou jsem si do té doby neuvědomovala – jak je člověk omezen předsudky. Jela jsem totiž do Varšavy předem přesvědčená, že se v Polsku volby nefalšují, že je to tam v postatě stejné jako u nás: pokud se stane něco, co by se dít nemělo, je to spíš lapsus, nějaké nedopatření – prostě nic vážného.

V zemích, kde jsem volby pozorovala v minulosti, tedy v Gruzii, v Ázerbájdžánu a Bělorusku, tomu bylo jinak: tam jsem pokaždé jela s přesvědčením, že ti, kdo jsou u moci, nechtějí připustit zvolení opozice a volební komise budou jednat podle toho. A přesvědčila jsem se, že tomu tak bylo.

Jenže v Polsku? Jezdila jsem spolu s novinářem z Ukrajiny, který také nemohl být „správným“ pozorovatelem, protože měl za úkol informovat své diváky a čtenáře. A viděla jsem, jak ho ovlivnilo předchozí pozorování voleb v jeho zemi, na Ukrajině. Přikládal důležitost nejrůznějším věcem, které mně připadaly nicotné: třeba když za plentu do kabinky vešli dva lidé, stará matka s dospělou dcerou. Ano, jistě, za plentu má člověk chodit sám – ale když si maminka s sebou nevzala brýle? Copak by dcera potřebovala matku případně ovlivňovat až ve volební místnosti?

Samozřejmě to tak bývá nejen při pozorování voleb, všechny nás ovlivňují nejen předchozí zkušenosti na podobné téma, ale i to, co si o tom či onom předem myslíme. Jen jsem si o sobě myslela, že si dokážu zachovat odstup a nedívat se na věci zaujatě už předem. Jsem zas o jednu iluzi chudší.

LN, 30.10.2015