Pamatuji se na to, jako by to bylo dneska. Někdy počátkem šedesátých let minulého století vydala Mladá fronta v poměrně populární edici KAPKA drobnou žlutou knížečku s názvem Zákony profesora Parkinsona. Cenzura ji pustila, protože autor, Cyril Northcote Parkinson (1909-1993), satirickou formou odhaloval nešvary britské administrativy (Británie má více admirálů než lodí). Nebylo lepších knih než těch, které prokazovaly shnilost kapitalistického systému. A tak se tato knížečka satiricky nadaného britského námořního důstojníka, spisovatele a historika, stala i naší biblí. Neboť jsme ji nejen citovali, ale některé „zákony páně Parkinsonovy“ doplňovali a rozšiřovali. Neboť obecně platily i pro socialistickou byrokracii, jenže ta měla přidanou hodnotu v tom, že se ještě k tomu strašně kádrovalo. Takže šanci, že se zmocní vysoké funkce dokonalý blbec, který byl ovšem členem strany komunistické, byla v socialistických státech nepoměrně vyšší. Což nemohl autor oněch břitkých slov o přirozeném růstu normální byrokracie vůbec tušit. A tak jsme ony jeho teorie o tom, že základním úkolem každého úředníka je zajistit si co nejvíce podřízených tak, aby on sám získával další a další vysoké funkce v hiearchii úřadu, ještě doplňovali. Například statistikou, kolik podřízených potřebuje ve funkci ministra či náměstka ministra bývalý holič oproti dřívějšímu kočímu. Většinou více podřízených potřebovali bývalí holiči, neboť kočí zpravidla museli umět řešit zapeklité dopravní situace, které holiči vždy pozorovali pouze z oken oficíny. Knížečka o zákonech Parkinsonových byla takovým drobným symbolem našeho odporu. Otázkou je, zda tento zákon o úřednících neplatí i pro naše ministerstva a jejich ústavy i dnes.

Tehdy nás rovněž fascinoval Parkinsonův vzorec pro nekompetentnost. Autor totiž tvrdil, že hlavní proměnnou vzorce je počet účastníků jednání. Při zvyšujícím se počtu ministrů klesá například schopnost vlády rozhodovat. Parkinson uvádí, že v případě počtu ministrů mezi 19, 9 až 22, 4 členy kabinetu, schopnost vlády rozhodovat zcela mizí.

Nemá to ten náš pan premiér lehké. Ministrů má pouze patnáct, což by znamenalo, že podle Parkinsona je vláda kompetentní, neboť Parkinson bohužel neuvádí, při jakém počtu ministrů se kompetentnost vlády začíná mírně snižovat. Když si čtu některá jejich vyjádření k tomu či onomu, pochopitelně se mi sem tam ten Parkinson objeví. Připomenu si totiž jeden z dalších Parkinsonových zákonů. A to ten, že vláda je schopna donekonečna diskutovat o projektu stavby kůlny, zatímco miliardový projekt schválí za dvě minuty. Je to tím, že ministři zpravidla toho většinou vědí mnohem víc o stavbě kůlny než o onom miliardovém projektu. Napadlo mne, že snad pan Parkinson zapomněl uplatnit totéž na zákonodárce. Nezapomněl. V Anglii na tom jsou s oběma komorami daleko lépe, takže to dělat nemusel. U nás onen vzorec pro nekompetentnost platí ve zvýšené míře pro Poslaneckou sněmovnu i pro Senát. Zajímavá by byla jistá modifikace, právě pro naše zákonodárné sbory. Mohla by znít takto: Ať se konají jakékoli volby s jakýmkoli výsledkem, všichni poslanci mají do dvou měsíců placené funkce navíc, nikdy si nesníží neuvěřitelnou imunitu a nevzdají se nezasloužených výhod (příplatků). A to bez ohledu na to, která politická strana ve volbách vyhraje.

A tak mám obavy, aby nedošlo i na některé jiné Parkinsonovy geniální závěry. Například na ten, že každá snaha o úsporu je jen předehrou k dalšímu utrácení. Mé obavy vzbuzuje i onen trefný postřeh, že každá instituce, která zaměstnává více než sto lidí, je soběstačná, může fungovat sama pro sebe a nepotřebuje styk s veřejností. Pamatuji se, že tento příměr vysvětloval Parkinson i tak, že jestliže máme budovu A, která řídí závod Z, který zasílá své výsledky budově B, můžeme klidně vyřadit závod Z a budova A bude dlouhodobě živit budovu B a naopak. Pochopitelně, aniž by někdo zjistil, že závod Z již neexistuje.

Často si připomínám i citát o tom, že reakce neschopného člověka je vždy stejná a jeho odpověď neměnná. Já za to nemůžu.

Naučit se pár Parkinsonových citátů a uplatnit je v různých situacích může dokonce vyvolat zmatek na politické scéně. Nedávno mi jeden kolega poslal poměrně obsáhlý materiál jejich politického uskupení, jímž chtějí ve svém městě ovlivnit občany před komunálními volbami. Nechtěl jsem být krutý a říci mu pravdu, co si o tom textu myslím. Tak jsem se přímé odpovědi vyhnul právě citátem Parkinsonovým. Řekl jsem mu, že pyramida stojí vždy mnohem pevněji, když má vrchol nahoře. Zamyslel se a povídá: kterou pasáž máš na mysli?

Neuvěřitelné pravdy by se daly proklamovat jistou modifikací Parkinsonových závěrů, nebo spíše vytvářením nových. Že to nejde? Což takhle takové rčení. Vyrovnaného rozpočtu dosáhneme dva roky po ukončení volebního období naší vlády. Už si vám ani nevzpomenu, kde jsem to slyšel.