Poslanci dalšího parlamentního výboru zdvihli ruce a máme zas o kousek blíž ke zdanění církevních restitucí. Prý jsou ale ochotni počkat (aspoň někteří), co na takovou věc řekne Ústavní soud. Nehodlám se do té kauzy obšírně pouštět, napsalo se o tom dost a dost – koho to zajímá, jistě si to přečetl.

Pro mne je ten problém jednoznačně spjat s nedávným tažením proti nevládním organizacím. Mám totiž pocit, že spíš než o peníze jde v obou případech o volební hlasy. Církev – nebo církve – nepatří v zemích českých mezi oblíbené instituce a s nevládkami je to nejspíš podobné, takže sebrat jim něco může přinést nějaké ty body. Hodně by mě ale zajímalo, proč tomu tak je. Když jsem před mnoha a mnoha lety chodila do základní školy, bylo mi docela jasné, co je ta církev zač: přece ti bařtipáni, kteří se snaží z nevědomých naivků, co věří v jakéhosi Boha, vyždímat, co se dá. Že by si tohle politici opravdu mysleli? Na to by snad přece jen mohli mít trochu větší rozhled, ne? Mohli by si přece všimnout, že charita, školství a další služby, které církve poskytují, tu nejsou jen pro věřící, ale pro potřebné.

S nevládními organizacemi je to podobné: podle toho, co se o nich (většinou obecně, jako o nějakém jednom celku) říká, vypadají jako banda chamtivců, kteří koukají, kde ze státu něco vytáhnout, aby si z toho dobře žili. Nevím, kdo z lidí, kteří tak mluví, skutečně nějakou nevládní organizaci zná lépe než jen podle jména az médií. V běžných moderních společnostech (jakou bychom, aspoň doufám, rádi byli také) tento pohled neobstojí: nevládky obstarávají řadu činností, které by jinak musel vykonávat stát a samozřejmě by za ně musel platit. Přišlo by to dráž, byl by k tomu potřeba vlastní aparát, který si nevládní organizace obstarají samy. Kromě toho až na výjimky nežijí jen ze státních dotací, mají také své dárce a sponzory. A to už vůbec nemluvím o vkladu dobrovolníků ao tom, že v nich pracují lidé motivovaní, nikoli úředníci, kteří mohou pracovat v tom či jiném oboru a kteří zpravidla nevykonávají vlastní práci, jíž se nevládní organizace zabývají.

Proč tedy ta nechuť a proč ji mnozí politici tak podporují? Moc nevěřím tomu, že by tak úpěnlivě hlídali peníze pro rozpočet, ony ty příspěvky se sice mohou jevit vysoké, ale to je optický klam, stačí čísla porovnat s položkami státního rozpočtu. Nebo jinak: kolik kilometrů dálnic by se dalo postavit za částku, na kterou by přišlo ono zdanění církevních restitucí? A kolik kilometrů dálnic by se dalo postavit, kdyby u nás jeden kilometr stál tolik, co ve vyspělých moderních společnostech (mezi které bychom se, aspoň doufám, chtěli počítat)? Co se takhle postarat, aby se rozkradlo aspoň o něco méně, než se ve všemožných státních zakázkách rozkrade? Jenže ono je asi jednodušší naznačovat a znovu potvrzovat, že nám z krajíčku ukusují paraziti, které naše společnost k ničemu nepotřebuje.

LN, 7.9.2018