Ptá se vnuk: „Dědo, proč pan prezident nepřijal demisi ministra Staňka k 31. květnu, jak ministr původně zamýšlel, když ji stejně plánuje přijmout k 31. červenci?“

Dědeček se zamyslel a pravil:

„To máš tak, chlapče. Kdysi kráčeli po náplavce u Vltavy dva muži. Kohn a Roubíček se jmenovali.

Před nimi skákala malá žabička.

Kohn říká Roubíčkovi: Že nesníš tu žábu ani za tisíc korun?

Roubíčkovi se při té představě udělalo nevolno, ale tisíc korun je tisíc korun. Sehnul se, žábu s odporem vsunul do úst a s největším sebezapřením ji pozřel.

Kohn vytáhl peněženku a dal mu tisícovku.

Po pár metrech další žába.

Roubíček: Poslyš, Kohn, a že ty nespolkneš tuhletu žábu za tisíc korun?

Kohnovi svitlo: Mám šanci dostat tu tisícovku zpět. Sehnul se u udělal totéž jako předtím Roubíček. Tisícovka byla zpátky v jeho šrajtofli.

Kráčeli dál – a Kohn pravil: Ty, Roubíčku, můžeš mi říct, proč jsme ty žáby vlastně – pardon – žrali?

A tak je to i s tím Staňkem,“ dodal děda. „Kdyby jeho demisi přijal prezident tak, jak ji Staněk podal, vyšlo by to nastejno. Akorát bychom byli ušetřeni podobných pocitů, jaké zažívali Kohn s Roubíčkem, když konzumovali ty dvě žáby. Rozumíš tomu?“

Nezdálo se, že by to vnuk pochopil. Některé věci, a v politice zvlášť, jsou prostě mimo chápání zdravým rozumem.