Potěšilo mě to podívání na graf výsledků krajských voleb. Šest sloupečků různé barvy, modrá ve dvou odstínech, černá, hnědá, zelená i žlutá, ta červená tam chyběla. Oranžová taky, z toho jsem žádnou radost neměl, sociální demokracie do zdravě fungující demokracie patří, ale stalo se, co se stalo. Červená chybí. Zásadní význam to nemá, protože jde o souhrn z celé republiky a volilo se krajsky a v každém je to jinak, nicméně faktem je, že na celostátním souhrnu červená není. Komunisté tam nejsou.

Vzpomněl jsem si bezděky na knížku protektorátních vtipů, v níž byl vtip: Přijde pán do trafiky a chce noviny Das Reich. „Reich už není,“ řekne trafikant. Pán odejde, pak se vrátí a zase chce ty noviny. Pak potřetí a to už se trafikant hněvá. „Vždyť vám povídám, že Reich už není.“ – „Já vím,“ odpoví ten pán. „Ale ono se to tak krásně poslouchá.“

Takže znovu, červená chybí, komunisté tam nejsou. Poprvé a určitě ne naposledy. Že to ale trvalo třicet let! Co kdyby komunistická strana byla po převratu v roce 1989 oficiálním aktem zrušena?

„Ani nás to nenapadlo,“ poznamenal k tomu Petr Pithart, výrazná politická figura, která se podílela na formování nových poměrů. Tomáš Sokol, jeden z našich předních právníků, navrhoval jako městský prokurátor zrušení komunistické strany už na jaře 1990. Dnes to pokládá za právně neprůchodnou iniciativu. Přitom připouští, že věcné důvody tu byly, především existence soukromé armády Lidové milice, která byla vyzbrojena i obrněnými vozy a dělostřelectvem a na svém kontě má mrtvé. Doktor Sokol by to doložil odborným výkladem, ale asi to bylo tak, že není žádný zákon zakazující politickým stranám mít soukromou armádu. Nebo tak nějak.

Neuspěly žádné další pokusy, nejviditelnější a nejslyšitelnější byl v tomto ohledu Jaromír Štětina, někdejší člen strany, v nových poměrech čas od času vystupoval na papírovou barikádu s obnaženou hrudí vystavenou palbě ze špuntovek a provolával zákaz této pramáti veškerého zla. Nevyšlo to, nevyšlo vlastně nic, ani ten bronzový pomník hrdiny si Jaromír Štětina nevysloužil.

Nejsou tam, musím si to opakovat, protože se to tak krásně poslouchá. Je na zvážení, zdali je to dobře, nebo špatně, že to trvalo tak dlouho. Určitě to není událost, které bude věnován byť odstaveček v budoucích dějinách země. Je to prostě odúmrť, postupné hynutí organismu, který se rozrostl do podoby dominantní entity schopné udusit všechno kolem sebe. Převrat ho oklestil, nicméně vzpomeňme, že na politické mapě se roztáhl na celou pětinu její plochy. Teď už z něho zbylo jen pár suchých listů.

A co potěší příznivce knih profesora Parkinsona o vzestupu a pádu korporací: pád přichází v době, kdy se strana dostala k pákám státní moci nejblíže. Šlo to pomalu, zato je to definitivní.

LN, 5.10.2020