Můj pětiletý syn za pár vteřin pochopil to, co většina obyvatel ČR i EU nikdy nepochopí

Musím se s vámi podělit o nepatrnou příhodu s mým malým synem. Na cestě domů mi v autě letmo poznamenal, že až bude velký, bude taky řídit takové auto jako já.

Mimochodem, náš syn je typický kluk. Má například rád auta, a my se ho jako správného kluka snažíme vychovávat, genderovým zrůdnostem navzdory.

Rozhovor probíhal následovně:

Já: „Bojím se, že taková auta, až budeš dospělý, už jezdit nebudou. A je to škoda.“

Syn: „Proč, táto?“

Já: „Protože nám auta na benzín a naftu zakážou a budou chtít, abysme jezdili jen v autech na elektriku, pokud vůbec v nějakých.“

Syn: „A kdo to zakáže?“

Já: „No, jak bych ti to vysvětlil, to je těžký. Jsou takový lidi, kterým se říká politici. To jsou lidi, který řídí tuhle zemi - říkáme tomu stát - a snaží se jiným lidem říkat, co je pro ně dobré, co pro ně není dobré, co by měli dělat a kolik peněz jim ten stát sebere.“

Syn: „Jak sebere?“

Já: „Víš jak chodím každý den do tý práce? Stát – ti politici mi za rok seberou víc než půlku toho, co tam vydělám, a utrácí to občas za užitečný věci, ale většinou za věci, který vůbec užitečný nejsou. Nebo je dávají lidem, který třeba nechtějí pracovat. Kdyby nebylo těch politiků, měli bysme dvakrát víc peněz než máme teď.“

Syn: „Ale proč jim ty peníze dáváš?“

Já: „Mě se nikdo neptá, prostě mi je seberou a pokud bych jim je nedal, šel bych do vězení nebo bych si ani nic nekoupil.“

Syn: „Ale to se nesmí!“

Já: „Jo, jo, nesmí. Je to špatně, ale je to prostě tak. Většina lidí to tak chce a donutí ty ostatní, aby jim platili. Hodně lidem, kteří třeba nechtějí pracovat, se líbí, že jim bez práce někdo jiný, díky těmhle politikům, dává peníze, co jim nepatří. A tihle politici nám pak třeba postupně zakazují naše auta a vnucují ty elektrický, který budou moct policajti neustále sledovat – kam jedeme, jak rychle jedeme, kdo v autě jede. Budou taky moct auta na dálku zpomalovat nebo zastavovat.“

Syn: „Ale já ty elektrický auta nechci, protože jsou pomalý. A nechci, aby nás policajti sledovali a zastavovali. A to už nebudou ani pumpy a myčky?“

Já: „Pumpy nebudou, myčky asi jo.“

Syn: „A proč nebudou pumpy? A to nebudou ani ty auta na benzín?“

Já: „Nebudou, protože je prostě zakážou. Asi mi to moje auto nezničí, ale nedovolí mi s ním vůbec jezdit.“

Syn: „To přeci nemůžou!“

Jak to, že tyhle přirozené věci intuitivně chápe pětiletý kluk, ale většina dospělých lidí v tomto státě, třeba i slušně vzdělaných, nikoliv? Všimněte si prosím těch nejzásadnějších vět: „Ale to se nesmí“ a „To přeci nemůžou“. Bohužel se to nesmí, ale „oni“ můžou vše. A my si to neustále necháme líbit. Dokonce pro to mnozí z nás i horují. Jak je zřejmé, toto zdaleka není jen problém dopravy nebo daní. Toto je problém likvidace svobody obecně, problém vztahu občana a státu ve všech myslitelných oblastech.

Je úžasné pozorovat myšlení nezatížené násilnou sociální, ekologickou, genderovou a jinou státní propagandou. Je úžasné vidět, kam se ubírá přirozené myšlení malého lidského tvora dříve, než mu „dirigenti našich životů“ znásilní hlavu (já budu dělat vše, aby se tak nestalo, podobně jako mně rodiče vysvětlovali, ať nevěřím těm komunistickým blábolům ve škole).

Toto přirozené myšlení již dnes není normální. Toto myšlení se politická elita, již po desetiletí, snaží všemi silami zahnat do kouta. A daří se jí to. Nesvobodu, socialismus a diktování ostatním má většina lidí už prostě opět v kostech.

Převzato z JanPolanecky.blog.idnes.cz se souhlasem autora