Byly doby, kdy jsem měl ze zpráv o činech politiků pocity sice všelijaké, ale jasné a jednoznačné. Byla doba trvalého znechucení a nevolnosti. Byla doba opatrné důvěry a pocitu spiklenectví („Já vám rozumím, vy lišáci! Jdete na to lstivě.“). Doba vystřízlivění („Ježíšmarjá, oni nebyli lstiví! Oni to mysleli vážně!“). Byly doby různé. Vzpomínám i na dobu krátké euforie. Nesmějte se mi.

Ale teď někdy nevím, co vlastně cítím. Všechno dohromady? A dohromady jako najednou, nebo se to rychle střídá? Vážně nevím.

Jeden regionální politik nabízí lidem v nouzi adresnou pomoc ze svého platu. Je to geniální populistický tah? Že jako nikdo pak nebude moci říci, že si jenom hrabe pro sebe! Vždyť rozdává, žejo!

Tak pokud je to taktika, tak ono to zase vyjít nemusí. Byť nápad je to dobrý. Vzpomeňme však českých (a moravských) povah lidu našeho rázovitého. (Slezských taky!) Jako bych slyšel hlasy nespokojenců, kterým bylo toto gesto určeno:

Jo, to se mu to rozdává! Z našeho! A nebo : Ten si musel nahrabat, když tolik rozdá. A nakonec : Teta Maruš mu psala. A nic nedostala. Zase je to jenom pro kamarádíčky. A my, prostý lid povahy rázovité zase utřem hubu. Čili: Pryč s ním! Tím, že mi nic nedal, tak mě vlastně okrad, žejo!

Ale nechme stranou otázky populistické taktiky. Co když to dotyčný politik myslí upřímně? Nebyl by sice originální, ale co když. Vždyť by to bylo krásné.

Tak si to představme:

Babičce padá střecha na hlavu. Zavolá nebo napíše politikovi a než se týden s týdnem sejde, parta mladých lidí (fan klub politika - třebas v modrých košilích) klepe na chatrná vrátka. Tak jsme tady! Sem s tou prací! Vyhrnem si rukávy! Za bujarého zpěvu optimistických písní opraví střechu, natřou plot, dojdou nakoupit, odbleší kočku a vykoupou babičku v neckách. Nakonec věnují babičce fotku politika s podpisem a na průčelí domku upevní pamětní desku. Jaképak odkládání. A kůl v babiččině plotě je ozdoben rudým pentagramem, když juchající parta odjíždí na korbě náklaďáku do západu slunce páchat dobro zase v jiné vesnici.

Vlastně nevím, kde se ve mně bere ten sarkasmus. Nejspíš mi to celé něco připomíná. Člověk nemusí být zrovna starý, aby něco pamatoval. Pokud pamatovat chce.

Možná by ten záměr adresné sociální pomoci vyzníval upříměji, kdyby onen politik dobročinnost nejdřív dělal a až pak by se o tom psalo. Představte si, jak neodbytný paparazzi konečně dostihne stydlivého politika, an se plíží ztemnělou chodbou sněmovny k bufetu. „Pane politiku, řekněte nám něco o té střeše, kterou jste nebohé nepříbuzné babičce nechal spravit za své peníze.“ Vnitřní utrpení křiví politikovi tvář: „Nic vám neřeknu. Vy o tom napíšete a lidi by mě třeba chtěli volit. To ne, to by bylo nečestné a nesportovní. Napište, že jsem nikomu nic nedal. Že to byl někdo z ODS.“ Druhý den palcové titulky v bulváru: Politik Tenaten se odmítá přiznat k dobročinnosti…

Ale vážně. Třeba to ten politik ani nechtěl, aby se to v novinách napsalo. Jeho mluvčí se ukecl a chudák politik teď vypadá jako populista. Mluvčí mu zkazil dobrých skutků činění. A jejich dobré vyznění.

A tak vážně nevím, jaký z této patálie mám pocit. Mám se smát, nebo plakat? Asi půjdu pracovat. Bydlím totiž v blbém kraji, kde mi z regionálních politiků žádná škvára nevypadne.