V těchto pohnutých časech, které si pamatuji ještě když se téměř nehýbaly, v naší době, kdy včerejší husa je dnešní celebritou, vyčůránci mají navrch a vrchnost nemá na vyčůránky, neboť sama také bývá vyčůraná, odporně mastná lež je v deváté repríze, takže se stává pravdou, kdy údajně nejlepší možný systém zvaný demokracie u nás dnes a denně prochází bolestnými zkouškami, přesněji řečeno v jednom kuse dostává na zadek, v těchto popletených časech je na čase věnovat se vážně čemusi nadčasovému a nesporně užitečnému, tématu, jakým je třeba – kompost. Ke slovu tu přichází zahradnický mistr pan Černý, absolvent hned několika příbuzných učebních oborů, i když tehdy nezbytný ruský jazyk zvládl jen jednou a pak už mu ho odpouštěli, což ale jeho vzdělání nikterak negativně nepoznamenalo.

Přednášky pana mistra o kompostu bývají poutavé a ducha povznášející. Není zde bohužel místo k jejich reprodukování vcelku, takže shrňme alespoň základní ideu: ideální kompost, podle pana Černého, obsahuje celou Mendělejevovu soustavu prvků! Zahradníka tu netřeba chytat za slovo; v přípustné nadsázce sděluje, že do řádného kompostu patří úplně všechno, tedy kromě plastů a plechů, i když prý ani semtam hřebík nemůže uškodit. Obdobně velkorysými tahy hodnými umělce pak barvitě líčí pan mistr i tekutou variantu kompostu, tedy kejdu. Také v tomto případě jde o skladbu obsahující snad všechno myslitelné, co se vzájemným působením přetransformuje do stavu tekutého či alespoň polotekutého, přičemž kvalita výsledku se zřejmě poměřuje zejména intenzitou zápachu. A právě v této souvislosti náš mistr pokorně přiznává jisté profesionální selhání.

Když tak rozlévá kejdu po svých záhonech, oděný pouze do trenýrek a s bosýma nohama, posléze zapáchá stejně jako jeho skvostná kompozice. A páchne i po důkladném omytí, i poté, co na sebe napatlal kdeco z nejrůznějších sprejů, které jeho mladší dcera chová v koupelně. „Že ty se, Ládiku, sprchuješ teplou vodou, viď?“ ptala se sousedka pracující ve vepříně, když si jí na tuto svízel postěžoval. „To se ti roztáhnou póry a ten smrad ti do nich naleze. Musíš se nejdřív pořádně osprchovat studenou a teprve pak se můžeš umejt.“ Zahradník tvrdí, že sousedčin recept funguje dokonale, a nemůže pochopit, proč mu natolik závažnou informaci nesdělili při studiu ani jednoho z oborů, v nichž je řádně vyučen.

Zkušenost tak vzácnou jsme se rozhodli nesobecky servírovat dál, široké veřejnosti. Pokud například omylem zahlédnete v televizi nějakého politika, po jehož výstupu cítíte naléhavou potřebu se osprchovat, důtklivě radíme: nejprve studenou! Jinak by vám, nedejbože, mohly jeho móresy vlézt do pórů a vy byste pak také zapáchali.

(Psáno pro Virtually)