Viděl jsem, přátelé, něco strašného. Vůbec jsem nevěřil svým očím. Podíval jsem se na to ještě jednou, potom znovu a pak jsem to již nevydržel. Hrozné. Mám na mysli onen sociálnědemokratický klip napodobující film Sedm statečných. Tento film amerického režiséra Johna Sturgese z roku 1960 je úžasný a patří mezi mé kultovní filmy. Pamatuji si celé věty, které v něm pronáší Vin, jehož hraje nezapomenutelný Steve McQueen, nebo jednoslabičná vyjádření Britta představovaného Jamesem Coburnem. Nezapomenutelní jsou také Yul Brynner jako Chris Adams či Charles Bronson jako Bernardo O’Reilly. Prostě všichni. Nádherně odporný je i vůdce banditů Calvera (Eli Wallach), nemluvě o moudrém Vladimiru Sokoloffovi v roli Old Mana.

John Sturges natočil i jiné krásné westerny jako Černý den v Black Rock či Poslední vlak z Gun Hillu. Pravdou je, že námět k Sedmi statečným si vypůjčil od Akira Kurosawy, který v roce 1954 natočil film Sedm samurajů. Viděl jsem ten film na DVD v anglickém originálu. I když se odehrává v 16. století v Japonsku a byl také ovlivněn americkými westerny, které Kurosawa miloval, dá se vidět i bez znalosti angličtiny. Mnohé pasáže tohoto filmu mi připomněly Sturgesův film tak, že jsem ani nepotřeboval překlad, protože stačí znát texty Sedmi statečných a víte docela přesně, co si v klíčových scénách říkají japonští vesničané mezi sebou i se samuraji. Jsou oba tyto filmy nádherné a ve svém poselství stejné. Mají hodně společného se svobodou, s láskou mezi lidmi, se statečností, ale rozhodně nic s levicovou politikou, ani nemají nic společného s bojem světového proletariátu za osvobození od kapitalismu. Jedině, co by se na Sedmi statečných dalo nazvat levicovým, tak to, že Chris Adams (Yul Brynner) je rodák z Vladivostoku. Nebo snad i to, že Akira Kurosawa byl stoupencem filozofie čínského konfuciánského myslitele Wang Jang-minga. A to je vše.

A nyní v kulise evokující vzpomínky na Sedm statečných slyšíme anglicky a čteme česky, že ZLO OVLÁDLO NÁŠ SVĚT. Vidíme snímky českých žebrajících, kteří mají na lepenkovém papíru nápisy jako „už rok jsem neměl teplé jídlo“, nebo „mé děti nemají co jíst“. Na konci oné žalostné části málem přejede holčičku na přechodu pro chodce elegantní bourák. A poté se objeví oni. Na siluetě města s viditelnou žižkovskou televizní věží vystupuje TUCET NEOHROŽENÝCH, kteří „se postavili proti zlu“, a právě jim „se podaří porazit brutálního nepřítele“. Oněch dvanáct statečných vidíme jako siluety, takže nepoznáme, který z nich je Sobotka, Rath nebo Jandák či Hašek, jen tušíme, že Calvera je asi Nečas. Nebo Kalousek? Či Vít Bárta? To ví jen Bůh a objednatelé onoho klipu. Jaké štěstí, že autoři této hrůzy nemohli nabídnout své služby Klementu Gottwaldovi. Jeho Vítězný únor by byl zřejmě ještě vítěznější.

Musel jsem to rozdýchat, a tak jsem vyrazil ven. Stejně jsem si potřeboval koupit nějaké obálky. V papírnictví, kam pravidelně chodím, pracuje již léta jako prodavačka taková milá starší paní. Vždy spolu prohodíme pár slov. Celý obchůdek byl prozářen její skvěle bronzovou pletí. Kde jste se tak krásně opálila, povídám, abych jako obvykle něco řekl. V Turecku, odpověděla, je tam krásně a levněji než v Řecku, kam jsme doposud jezdili. V tu chvíli jsem se jí chtěl zeptat, jestli někde tady v městečku nepotkala Calveru. Spolkl jsem to, protože by si myslela, že mluvím z cesty. Ale ani tak bych to nebyl já, kdo mluví z cesty.