Byl to dlouhý den, ta středa ve sněmovně, a padlo hodně silných slov. Napřed prezident Miloš Zeman. "Ty mu věříš?" zeptal se náš Davídek jen tak informativně. Moc ne, musela jsem přiznat i sobě, zvlášť když jsem snadno zjistila, že "citoval" slova Václava Havla nesprávně. Když se ohání citátem, u kterého si lze ověřit, že není správný, jak mám pak věřit, že mu vrchní státní zástupce opravdu řekl to, co prezident tvrdí?

Nevěřit prezidentovi je asi na pováženou. Ostatně na toho prezidenta kdekdo dávno nadává. "Asi se moc nepotkáš s lidmi, co ho volili," pravil Davídek. Asi ne. Tak už to chodí, že si každý hledá kamarády podobné sobě. Taky bych ráda to, co se mi na českém prezidentovi nelíbí, přičetla novele zákona, podle které už ho nevybírají politici, ale občané – jenže nemůžu. Chovám totiž podezření, že by spojené parlamentní komory (stejně jako voliči) vynesly na Pražský hrad Miloše Zemana. Nedá se ostatně popřít, že projevil velikou politickou zdatnost: říkal přece, že jediný způsob, jak přimět sněmovnu, aby se rozpustila, je jmenovat úřednickou vládu. Což se splnilo – a čeští politici politickou zdatnost oceňují.

Vyslechli jsme s Davídkem za tu středu hory slov o tom, že je třeba dbát zájmů České republiky. Proti tomu žádná, jen si nevím rady s faktem, že se v názoru na to, co prospěje České republice a jejím občanům, s řadou politiků mnohdy rozcházím. A ani oni se mezi sebou neshodnou. Nemyslím, že by České republice prospívalo něco jiného než ostatním státům, nevidím v českosti žádnou zvláštní výhodu či nevýhodu.

"Cesty mohou býti rozličné, jenom vůli mějme všichni rovnou," zacitoval Davídek klasika a olízl se. Škodolibě, kocour jeden – vůle, jak se zdálo z projevů, by tu rovná byla, ale když táhne jeden hot a druhý čehý, je asi rovná vůle málo platná.

Rusnokova (nebo Zemanova, jak někteří říkají) vláda důvěru nezískala, to se dalo čekat. Méně se ale dalo čekat, že se všechna skálopevná přesvědčení o "jediné legitimní stojedničkové koalici" rozplynou jako ranní opar nad lesem. A nebylo ani předem jisté, že hned poté, co Rusnokova vláda nezískala důvěru sněmovny, navrhne Petr Gazdík mimořádné zasedání o rozpuštění sněmovny. "No konečně," broukl Davídek, kterého to probudilo ze sladkého spánku. Já byla nadšenější, i když bych to taky neuměla okomentovat trefněji. V poslední době pozoruji, jak se rozmáhá představa o tom, že se poslanci, z nichž mnozí nemají valnou šanci být zvoleni příště, zuby nehty drží svých mandátů, protože musejí splácet hypotéky. A docela vážně si myslím, že tuhle představu nesdílejí jen lidé, kteří smýšlejí stejně nebo podobně jako já – slyším to kolem sebe od lidí zcela neznámých, kteří o tom nemluví se mnou, ale mezi sebou.

A tak mi jen přišlo legrační, když se Patrik Eichler v televizním studiu spletl při počítání o deset a vyšlo mu, že součet hlasů těch, kdo se k rozpuštění sněmovny hlásí, k rozhodnutí nestačí. Přišlo mi ho líto, ale sama se taky v důležitých chvílích občas spletu v součtech.

LN, 9.8.2013