Ne, nečekala jsem, že by pražský magistrát letos vyvěsil 10. března tibetskou vlajku. Proč by to dělal? Praha se rozhodnutím jeho zastupitelů přece stala „sesterským městem“ Pekingu a jako by to nestačilo, vyhlašují zastupitelé, že pokládají Tchaj-wan za nedílnou součást Číny. A nepochybně tím spíš Tibet.

Vůbec se mi to nelíbí, byla bych radši, kdyby byl Tibet svobodný a jeho občané si mohli o svém osudu rozhodovat sami. Bývalo v českých poměrech zvykem přimlouvat se na mezinárodní scéně za lidská práva, ale tuto politickou strategii česká zahraniční politika odložila k ledu coby fosilní odkaz Václava Havla. Přitom je však Václav Havel nepochybně nejlepším vývozním artiklem, který tato země má: jeho osobnost si totiž při řeči o České republice vybaví ve světě skutečně skoro každý.

O to víc mě potěšilo, že se poslanci jednoho politického klubu pražského magistrátu rozhodli ze svého okna tibetskou vlajku vyvěsit. U svobodomyslných občanů tím získali kladný bod. Jenže: je v téhle zemi svobodomyslných občanů většina? Zajímá se vůbec většina českých občanů o zahraniční politiku? A jaká část z těch, kteří se o ni zajímají, se ještě hlásí k někdejší představě, že svoboda je nedělitelná a že omezování svobody v kterékoli zemi na světě nepřímo omezuje i svobodu těch ostatních? A jak velká část českých občanů si naopak myslí, že nejdůležitější ze všeho je obchod, a je za naději na investice (třeba z Číny) ochotna uznat zjevnou nespravedlnost za zanedbatelné slovíčkaření? Něco takového si patrně myslí i většina pražských zastupitelů, jinak by takovou smlouvu neuzavírali. Doba se mění, ideály svobody se už nenosí – svobodu máme, tak se budeme starat o kšefty a zejména o to, abychom se měli co možná ještě líp, jakkoli se máme nejlíp, jak jsme se kdy měli. Nestačí ani, že si budeme dávat pozor, abychom si co možná nerozházeli mocnou Čínu, ale ještě jí budeme vycházet vstříc. Možná bychom si tu mohli nechat otevřít i nějaké továrny na čínské oblečení? I s nepatrně placenými otrockými zaměstnanci? Neříká se tomu náhodou nenažranost?

V noci před spaním jsem si pak sumírovala, jak bych to udělala já, kdybych mohla rozhodovat za pražský magistrát. Napřed mě napadlo, že bych nejspíš uzavřela smlouvu o sesterství s městem Tbilisi a suverénně bych prohlásila, že Abcházie a Jižní Osetie jsou nedílnými součástmi nezávislé Gruzie. I když vím, že „vrátit“ Abcházii do Gruzie by bylo nesmírně obtížné a nešlo by to bez násilí a spousty dalších nespravedlností. Nebo s Kyjevem – s dodatkem, že Krym je nedílnou součástí nezávislé Ukrajiny. Samozřejmě by to na stavu věcí nic nezměnilo, vyslovené slovo nemění hmotný svět, ač by se mi to zamlouvalo. Taky bych tím asi spoustu lidí naštvala: je přece hodně takových, kteří sdílejí představy ruského prezidenta Putina o tom, že ve svém „blízkém zahraničí“ rozhoduje Rusko a basta.

LN, 11.3.2016