Stále lze ještě často číst, že Rudá armáda osvobodila v roce 1945 většinu území Československa od fašistické nadvlády a že popírat to by bylo nevděkem a urážkou tisíců rudoarmějců, kteří padli a kterým patří nesmrtelné díky. Toto tvrzení obsahuje tolik nepřesností kolik slov. Zaprvé, rudoarmějců co padli nebylo tisíce ale miliony, a spíš než dík jim patří pravda: oni i mnozí z jejich rodin byli zabiti kvůli bestialitě komunistického režimu v čele se Stalinem, jenž se spojil s Hitlerem a začal Druhou světovou válku, kterou pak vedl zcela diletantsky.

Dále, z hlediska obyvatel Československa, nešlo o osvobození. Slovensko bylo spojencem Hitlera a jeho vojáci bojovali proti SSSR, takže v případě Slovenska šlo spíš o porážku než o osvobození. Česko poctivě vyrábělo pro Německo důležitý válečný materiál od prvního dne války až do posledního; žilo relativně klidným životem, produkovalo filmové komedie a pořádalo sportovní turnaje. Část obyvatel sice byla nacisty pronásledována, ale tu již nešlo osvobodit, jelikož byla vyhlazena. Část obyvatel Slovenska a Česka přijala fašistickou nadvládu s relativním porozuměním, anebo dokonce s podporou. Z hlediska SSSR nešlo o osvobozování českého území, ale o zatlačování německé armády přes české území směrem do Německa.

Mnozí rudoarmějci byli superhrdinové, obětovali se pro svou zemi (anebo pro jakousi ideji své země či čeho). Hrdiny však lze nalézt i na straně Wehrmachtu, na straně Japonských vlastenců, a vůbec ve všech armádách všech dob. Patří jim úcta. Ale vděk? Vděk koho? Záleží z které strany bojiště se tážeme. Je pro japonského kamikadze urážkou fakt, že znásilněná obyvatelka Nankinu či americký námořník mu nejsou vděční? Lze hledat nějaký objektivní pohled? Co třeba hodnotit režim, za který hrdina bojuje, podle počtu civilních obětí tímto režimem způsobený. Komunismus se svými nejméně 100 miliony civilních obětí určitě nacisty překonal. Ale stejně se mi kvůli tomu nechce postavit vojáka Wehrmachtu o mnoho výš než vojáka Rudé armády; je v tom hodně subjektivity, a slovo „hrdina“ si já raději vyhradím pro finského vojáka, který bránil svou zemi proti zřejmé agresi.

Mnozí rudoarmějci byli hrdinové, ale mnozí byli zločinci. Odhaduje se, že ruští vojáci znásilnili více než 2 miliony žen na své cestě do Berlína (zde, zde). Ohledně nevděku a urážky tisíců rudoarmějců lze ještě dodat, že statisíce z nich byly uvězněni v sovětském Gulagu po svém návratu z německého zajetí (zde). Nelogičnost v žádosti o vděčnost Rudé armádě tkví však hlavně v tom, co se většinou zamlčuje: informace o tom kdo vlastně tu Rudou armádu vyzbrojil a její vítězství umožnil. Byly to USA a Británie. Bez americké a britské výzbroje, výstroje, materiálů a ekonomické pomoci by Stalinův teroristický stát podlehl Hitlerově Německu v roce 1944 nebo ještě dřív. Sovětský svaz dostal od USA a Británie, mimo oblečení a jídla a mnoha dalšího, také 19 000 letadel, 12 000 tanků, 450 000 džípů a náklaďáků, 2000 lokomotiv, 35 000 motorek, 3 miliony tun benzínu, 15 milionů párů bot atd (zde).

Demokratický Západ mohl Sovětskou bestii nechat vykrvácet a pak nacistickou bestii dorazit; tím by svět mohl být ušetřen komunistických zvěrstev a všemožných nepokojů a podvratných akcí zorganizovaných komunisty v druhé polovině 20. století. Škoda, že se tak nestalo. Propaganda je jedním z mála oborů, v nichž východní komunisté Západ předčili, a součástí této propagandy jsou báchorky (ruské byliny) o naší povinnosti být nesmrtelně vděčni Rudé armádě za osvobození. Je to samozřejmě fake – vítězné tažení Rudé armády nevedlo k osvobození obsazených území, ale k jejich podrobení, a navíc bylo toto vítězné tažení umožněno pouze americko-britskou pomocí. To bychom měli pravidelně připomínat nejen nadšeným šiřitelům sovětských bylin dojímajících se ještě dnes nad patetickou písní Svatá válka (zde), ale i střízlivějším přátelům, kteří se pouze snaží vyvarovat nevděku. Nesmíme být nevděční, ale ani nepřesní.

Autorův blog