29.3.2024 | Svátek má Taťána


FAJÁD: Bylo to zpravodajské fiasko?

10.2.2016

Vláda by měla zvážit, kolik a jaký druh služeb rozvědného charakteru Česko potřebuje

Dva libanonští občané se přesunuli z Prahy do Bejrútu, pět českých občanů zase opačným směrem. Je kolem toho vedeno tuny řečí, přičemž ověřených informací je na gramy. Vzniká tak skrumáž, o níž není jasné, zakládá-li se na nějaké skutečné katastrofě, anebo jestli jde o náraz víceméně prázdných skořápek, které ale nadělají příšerného hluku.

Má-li být tato aféra k poučení, bude dobře zklidnit emoce a přestat si léčit pracovní mindráky či politické ambice, zejména na konto kondice našich zpravodajských služeb.

Neustále se totiž opakuje klišé o tom, že to je katastrofa jak pro služby, tak pro jejich renomé, tak pro prestiž republiky. A to přitom vyslovují lidé, kteří prostě nemohou o kondici zpravodajských služeb mít jen trošku širší náhled než tankovým průzorem.

Ano, o zpravodajských problémech skutečných i neskutečných se zhusta píše. Nikoliv však o zpravodajských úspěších, protože publikováním by se změnily v opak. Toto si však neuvědomuje téměř nikdo z těch laických posuzovatelů činnosti českého zpravodajského systému.

Řeči se vedou o tom, že civilní rozvědka cosi věděla, a neřekla to vojenské rozvědce a ta se kvůli tomu dostala do průšvihu. A tuto informaci prý dokonce – v rámci údajně špatných vztahů mezi službami – nepředala schválně. Je pozoruhodné, jaké dohady a jak dlouho se udrží na stránkách médií. Možná v rámci výcviku obyvatelstva, aby mu pak ty politické nehoráznosti připadly už jako cosi téměř normálního.

Mnozí se předhánějí ve zdůrazňování samospasitelné role jakéhosi koordinátora zpravodajských služeb, kterému by služby tak nějak všechno říkaly, a on by je koordinoval a už by se nikdy nic takového nestalo, a ještě by se začali mít všichni rádi. Bylo by to k smíchu, kdyby v této mediálně rozjitřené atmosféře nehrozilo reálné nebezpečí, že politici začnou zkoušet poopravit zpravodajský systém podle svých čerstvých a neotřelých nápadů a v záchvatech snahy koordinovat úplně všechno.

Proto je potřeba se podívat trochu zpět. Zpravodajský systém se po předání moci po listopadu 1989 ocitl na pranýři. A trpěl kvůli lidským právům i kvůli nevýkonnosti a snad nejvíce, když něco vyprodukoval. Václav Havel totiž neměl rád špatné zprávy. Václav Klaus zase neměl rád zpravodajské služby (prý z osobních i historických důvodů). Miloš Zeman měl rád obojí, ale občas to strašně zvrtal.

Výjimkou byl Jan Stráský, který po odstoupení prezidenta Havla v roce 1992 byl formálně nejvyšším představitelem státu. K úkolování zpravodajských služeb přistoupil jako skutečně zdatný manažer, vzpomínám si, jak příjemně překvapeni byli tehdejší představitelé zpravodajské komunity.

Kouzelné slůvko „koordinace“

Zpravodajské služby prý nejsou koordinovány. Omyl. Podle § 7 zákona o zpravodajských službách České republiky „za činnost zpravodajských služeb odpovídá a koordinuje ji vláda“. Pak bychom tedy museli tvrdit, že vláda – v rozporu se zákonem – služby nekoordinuje. Ona se však o to může snažit, ale zdědila zpravodajský systém v určité podobě a není jistě dobré politiky ponoukat, aby se jej se změnou každé vlády pokoušeli změnit.

Co by tedy měli udělat? Zachovat zkušenosti s budováním tohoto systému, zachovat určitou kontinuitu fungování systému i v době výměny vládních garnitur. Politici by měli – pod tlakem veřejnosti – dojít k závěru, který kdysi pregnantně formuloval ministr bez portfeje Pavel Bratinka v rozhovoru s Jaroslavem Baštou, tehdejším předsedou poslanecké komise pro kontrolu BIS: „Budeme se snažit vybudovat zpravodajský systém tak, aby nám vyhovoval iv době, kdy budeme v opozici.“

Bylo vypracováno povícero studií o architektuře zpravodajského systému, bylo proneseno hodně projevů na toto téma. Vláda by si měla tyto zkušenosti shrnout a přihlédnout ik tomu, jak to dělají jinde. A pak by se mohla rozhodnout přijmout nějaké kroky směřující žádoucím směrem. Ovšemže po konzultacích s opozicí, protože bezpečnost státu by měla patřit mezi dlouhodobě a se širokým spektrem politických sil vyjednané minimum „státních zájmů“, které by se mohly měnit pouze podobným způsobem, nikoliv po každých volbách.

Zásadní nedodělky

Pak by vláda došla k tomu, co by mohlo strukturálně pozitivně ovlivnit efektivitu českého zpravodajského systému. Především – obzvláště po tomto zádrhelu, ať již reálném, či nikoliv – by měla zvážit, kolik služeb rozvědného (ofenzivního) charakteru potřebuje stát velikosti našeho. S velkou pravděpodobností by došla též i k variantě jedné, sloučené rozvědky civilní i vojenské. Když ji mohou mít v Německu, proč by to nemohlo fungovat i u nás?

Něco by se tím už vyřešilo a něco by se ještě vyřešit nutně muselo. V současném stavu totiž civilní rozvědka podléhá ministrovi vnitra – avšak ministerstvo vnitra podle kompetenčního zákona nemá zahraniční působnost. Vojenská rozvědka zase podléhá ministrovi obrany.

Za činnost sloučené rozvědky by tak logicky konečně odpovídal ministr zahraničních věcí, který ze současného legislativního schématu úplně vypadl! Pak si lze sotva představit, že by mohla nastat situace podobná této současné aféře, ať již reálné, či virtuální.

Pro úplnost dodejme, že ona jediná sloučená rozvědka by podle zahraničních vzorů byla zaparkovaná v rezortu obrany z mnoha dobrých důvodů (rozvinutá logistika, relativně nejsnazší „zakrytí“ příslušníků i objektů). A hlavně – ozbrojený sbor prostě nemůže být součástí ministerstva zahraničí, taková neomalenost by českou diplomacii velmi poškodila.

Pokud jde o obranné neboli kontrarozvědné služby, nabízí se zde opět německý či portugalský model jedné velké civilní a jedné malé vojenské, působící takříkajíc „pouze v kasárnách“. Tím odpadají kompetenční spory například o kontrarozvědnou ochranu zbrojního průmyslu.

Na Úřadu vlády existuje po téměř čtvrtstoletí v různé podobě jakési těleso (tělísko) pro podporu vlády ve zpravodajských záležitostech. Zde by mělo být místo jakéhosi koordinátora zpravodajské činnosti, který by měl být přímo pod premiérem. Ne snad nutně ve funkci ministra, ale třeba státního tajemníka, úředníka, nadaného určitou pravomocí, ale zejména vlivem. Nikoliv skrytým, ale zjevným a zvykovým. Například jeho personální návrhy týkající se ředitelů zpravodajských služeb by mohly být vládou respektovány. Pak by onen koordinátor byl v pozici, kdy by bylo možno nejen definovat, ale i reálně provádět cosi jako „nutné koordinační minimum“!

Pokud jde o personu, nápovědou může být vzpomínka na Jana Stráského. Nikoliv někdo jako Alexandr Vondra, který celou tuto aféru vyhodnotil jako katastrofu s tím, že „za generála Páleníka by se to stát nemohlo“. (I když nutno připustit, že určitým perfidním způsobem má možná pravdu, neboť při řízení služby v Páleníkově stylu by asi na nějakou zahraniční akci nezbyl čas ani kapacity, protože by se stále rozpracovávaly nějaké státobezpečnostně interesantní dámy.)

V případě přijetí takového záměru úpravy zpravodajského systému by bylo možno dojít k jeho větší „sevřenosti“ a transparentnější odpovědnosti za jeho fungování. Protože činnost zpravodajských služeb implicitně obsahuje určité riziko, jak zaznělo v jednom z mála střízlivých hodnocení současné situace z úst bývalého ředitele civilní rozvědky generála Karla Randáka.

Proto by si také zpravodajci zasluhovali pracovat v situaci, kdy jsou rozhodnutí činěna v kultivovaném prostředí, které jim poskytuje příslušné politické krytí a minimalizuje možnost nepříjemných kolizí.

LN, 8.2.2016