Ve Spojených státech Donald Trump provádí zásadní politické i ekonomické změny - chystá se naplnit svůj slib, že učiní Ameriku opět velkou. Na otázku, jestli uspěje nebo neuspěje, nám odpoví čas.

Evropská unie by chtěla být také velkou, jen jí politická korektnost brání to říci. Při všem tom chtění si ale unie nikdy nedokázala vybudovat skutečnou mocenskou pozici, a ještě k tomu její hospodářství zrychlujícím se tempem upadá. A zatímco Trump koná, unie slibuje.

Ústy předsedkyně Evropské komise je nám slibováno především snížení byrokracie a deregulace. My ovšem víme, že na této planetě snad není regulovanější ekonomika, tvrdící o sobě, že je tržní než ta stávající eurounijní. A tak jsou na místě otázky. Opravdu chce a může nejvyšší unijní úřednice něco takového zařídit? Opravdu se něco z toho realizuje?

Klíčovým problémem každé politické změny - a to nejen v Evropské unii – je hluboký stát. Prvním problémem té právě vyhlášené změny je už to, že sama předsedkyně komise je součástí eurounijního hlubokého státu.

Zásadnější problém je ale v tom, že od předsedkyně Evropské komise po poslední sekretářku zakládající spisy, má jen sama Evropská komise aparát třiceti dvou tisíc úředníků. To je asi tolik, jako má obyvatel Kolín nad Labem. Je to jedno okresní město plné individuálních, skupinových i lokálních zájmů, které nic reálného negeneruje, ale pouze spotřebovává a má moc řídit a ovlivňovat.

Struktura hlubokého státu představuje svět o sobě a pro sebe a primárně se také stará jen sama o sebe. Unie jako taková je pro tuto byrokratickou strukturu jen substrát, na kterém parazituje.

Zrušení unijních regulací by musela provázet zásadní redukce hlubokého státu. Znamenalo by to udělat z tisíců obyvatel onoho úřednického města nezaměstnané. Pokud by padly regulace, neměli by tito lidé co dělat, co řídit, na co dozírat. Může něco takového vrchní úřednice (a předsedkyně komise nic jiného není) dokázat?

Pokud budeme Ursulu von der Leyen vnímat jako úřednici, pak je odpověď jednoznačné ne. Vysoce postavený příslušník hlubokého státu se nepostaví proti svým - likvidoval by tím vlastní moc a vliv. Jiné by to bylo, pokud bychom mohli považovat Ursulu von der Leyen za politika. Její dosavadní fungování v čele komise o tom příliš nesvědčí, ale můžeme to zkusit.

Politička Ursula von der Leyen může vyhlásit válku hlubokému státu stejně, jako to ve Spojených státech právě dělá Donald Trump.

Je tedy Ursula von der Leyen ten „správný materiál“ na silného politického vůdce? Osobně si myslím, že ne - a kdyby snad nějakým zázrakem nakonec byla, pak má paní předsedkyně z covidových časů na hlavě tolik másla, že by po něm bez problémů vyjela nejen do politického nebytí, ale nedej Bože i do tepláků. Ursula von der Leyen jistě dobře ví, že je vydíratelná, že stačí dobře připravená aféra na téma očkovací vakcíny a nastane její politický pohřeb. Vystrojili by jí ho její vlastní věrní, které by zradila.

Zůstanou tedy sliby zas jen sliby nebo je tu naděje, že by snad přeci jen něco?

Jisté je, že se nebude ani deregulovat ani snižovat byrokracie – odchod od zeleného mámení nám nikdo ani neslíbil. Pokud se něco realizuje, bude to něco, co by se líbilo hlubokému státu. A našlo by se - říká se tomu 28. rámec.

Evropská unie má talent na kryptická pojmenování jinak normálních věcí. Asi to převzala od vojáků a bezpečnostních složek, aby každému hned nedošlo, o co kráčí. V tomto případě jde - přeloženo do „lidského“ jazyka - o nový právní rámec podnikání.

Každý stát unie má svůj právní řád a pokud v něm chcete podnikat, musíte s ním být v souladu. Pokud chcete podnikat v dalším státě, musíte být na jeho území v souladu i s jeho právním řádem. Pokud je těch států víc, může to být právní oříšek nebo také naprostý opruz.

28. rámec slibuje vytvořit právní rámec podnikání napříč unií na jednom formuláři.

Zní to líbivě a kdyby to fungovalo, nepochybně by to pomohlo volnému pohybu zboží služeb a kapitálu. Trhu by to udělalo dobře, prospělo by to ekonomice. I unie by si konečně mohla udělat čárku za splněný úkol, který se jí chronicky nedaří. A v neposlední řadě, i hlubokému státu by se to líbilo. Vznikl by virtuální 28. stát (fakticky Evropská unie), jehož legislativa by musela být akceptována vedle těch národních (fakticky paralelně s nimi) a časem by se třeba i mohla pokusit je zcela nahradit. Byl by to kus „stále těsnější unie“ a to má hluboký stát rád. Hluboký stát bude vždy podporovat cokoli, co bude směřovat k přetvoření Evropské unie ve federaci. Hluboký stát by ve skutečnosti chtěl Evropskou unii jako unitární stát, ale to je naštěstí sci-fi v gardu Hvězdných válek – anebo také představ politických špiček nacistického Německa.

Je tu ovšem otázka, jestli hospodářský efekt, který 28. rámec slibuje, stojí za to. Jestli stojí za další utužení federalizace, za další marginalizaci národních legislativ. A je tu i otázka, jestli se téhož pozitivního ekonomického efektu nedá dosáhnout jednodušeji – například důsledným uplatňováním subsidiarity. Pokud by se například legislativa Evropská unie nezabývala tím, jak závazně definovat máslo, mohlo by to být řešeno na národní úrovni v rámci místních reálií. Bez aplikace nadbytečných eurounijních norem by národní legislativy mohly být jednodušší a pružnější, a i to podnikání napříč unijními státy by mohlo být menší martyrium.

Kromě uvedeného by 28. rámec přinesl jednu právní podivnost. Na jednom území by vedle sebe existovaly subjekty spravující se různým právem. Jako bychom se vraceli do časů středověku a ranného novověku, kdy platila personalita práva. Šlechta podléhala jurisdikci zemského práva, klérus se spravoval podle práva kanonického a městský stav se řídil právem městským, které bylo v Čechách dokonce dvojí (saské a švábské) a každé město se spravovalo tím, podle kterého bylo založeno. Stav to byl poněkud nepřehledný a rázně se s ním vypořádaly osvícenské reformy.

Obnovení (byť dílčí) personality práva by znovu přineslo problémy, které už kdysi osvícenští panovníci vyřešili. Zásadní by bylo, jak by se řešily spory. Český středověk znal Zemský soud, Komorní soud, církevní soudy jednotlivých diecézí, městské soudy a patrimoniální soudy.

Pokud se soudil rovný s rovným, ještě to šlo. Pokud se ale soudily osoby náležející k různému právu, rozjížděla se právní hra, která mnohdy nebyla jen o právu, ale i o prestiži a moci.

Opravdu si něčím takovým chceme zaplevelit právní řád?

Nepochybuji, že se onen 28. rámec zavést zkusí. Pro hluboký stát je to velké lákadlo. Dovolím si ale zavěštit, jak to dopadne. Moderní mudrosloví nám říká: „Dej blbci funkci a vymyslí formulář“. Formulář už nám slíbili - a teď si ho představme. Když si představím prostý daňový formulář pro fyzickou osobu, má tuším osm stran a občas je k nevyplnění bez daňového poradce – a to na formuláře k unijním programům zdaleka nemá.

Správné vyplňování formulářů je v unii předmět podnikání. Nabízí se jako služba, která živí spoustu firem. Mimochodem i ze zaměstnanců těchto firem by deregulace udělala nezaměstnané. V tomto případě se ale určitě nemusí bát - mohou si být prakticky jistí, že jim práce a zakázek přibude.

Myslím si, že to nakonec nedopadne. Unijní úředník nedokáže vytvořit jednoduchý koncept. Vznikne nějaká olbřímí struktura, která bude stejně neživotaschopná, jako cokoli jiného, na co se založí komise – a ona se určitě založí.

Ze všech slibů na konec zůstane jen pokračování ekonomické jízdy dolů a pomalé směřování k politickému výbuchu. Když si občan nebo poddaný (v rámci EU spíš to druhé) jednou zvykne mazat si na chleba máslo a najednou máslo nebude...

Europolitici se děsí nárůstu preferencí populistických stran. Děsí se, ale nekladou si zásadní otázku - proč oni i jejich programy ztrácejí důvěryhodnost. Nekladou si otázku, jestli ty problémy, které řeší, opravdu zajímají občany, které by měli zastupovat.