Jak říkal Jan Werich, pokud vás něco rozčiluje, namíchává a vůbec vzteká: „... seďme klidně na židli, čtěme Bibli, tam to všechno je…“ Jindy si pak zopakuji rčení pánů Skoumala a Vodňanského: „Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde!“ A v případě, že se jedná o nějaká třeskutá společenská dění moderní společnosti, obracím se rád na nepřekonatelné dílo profesora C. N. Parkinsona, „Zákony profesora Parkinsona“. Když jsem je poprvé četl, a kolem nás hřmělo budování socialismu, podivoval jsem se, jak se v očích tohoto myslitele, popisujícího západní, a hlavně britský politický a ekonomický systém, jeho úvahy a ukázky praxe v polovině 20. století, i nás dotýkají a někde i splývají v rozvinuté fázi hroutícího se komunismu, zvaného normalizace.

To, že ve vedoucích funkcích komunistického systému jsou až na malinké výjimky naprostí pitomci jsem považoval za systémově dané. Ale netušil jsem, že v okamžiku, kdy z nás „spadly okovy komunismu“, se nebezpečně rychle nový systém začne podobat starému systému. A jeho představitelé komunistickým byrokratickým funkcionářům. Po třiceti letech budování sociálního kapitalismu mohu jen zvolat: „Consummatum est – dokonáno jest“ (Poslední Kristovo slovo na kříži, J 19,30) ...

Otevřel jsem si tedy znovu knížku: „Nové zákony profesora Parkinsona“, vydanou v roce 1984 tehdejším nakladatelstvím Mladá fronta. A narazil jsem na kapitolu: „Neschostia aneb postupující paralýza“. Dívám-li se třeba na prohlášení EU zvané Lisabonská smlouva z roku 2001, kde se prohlašuje, že státy EU vyhlašují, že během pár let budou nejrozvinutějším a nejvýkonnějším systémem na celém světě, prostě mi to připomíná závěry různých sjezdů KSČ. Současný Green Deal je tak podobným oněm vítězoslavným „Závěrům XIV. sjezdu KSČ“, až to žene člověku slzy do očí. Proč a jak se toto vlastně děje?
Profesor Parkinson nás učí, že při průzkumu takových rozpadajících organizací je podobný závěr nevyhnutelný. Ve většině zanikajících institucí (Brežněvův komunismus a bruselská pokroková politika) bylo totiž komatózního stavu dosaženo přímo záměrně po dlouhé usilovné snaze všech zúčastněných. Základním příznakem nebezpečí bývá, jak říká profesor Parkinson, když se vyskytne v té které instituci jedinec, u něhož se spojuje ve zvlášť vysoké koncentraci neschopnost se závistí. Jakmile tyto dvě hodnoty dosáhnou jistého stupně koncentrace – vyjádřeného vzorcem N₃ Z₅, dochází k chemické reakci a vznikne nová látka, kterou pojmenoval jako „neschostia „. Přítomnost této látky snadno odvodíme z chování a služebního postupu jednotlivce, který ve svém oboru ničeho nedosáhl, ustavičně se snaží zasahovat do práce ostatních, získat si vliv ve vedení. Sekundární stadium této choroby nastává, když si infikovaná osoba získá úplný nebo částečný vliv na vedení instituce. Pak je úpadek nevyhnutelný.
V dobách, kdy své zákony psal pan profesor Parkinson bylo u nás možno vidět naživo takové jedince v čele institucí pouze v omezené míře. A když četli své projevy z papíru, nedalo se zachvácení této osoby chorobou „neschostia „ tak lehce rozeznat. V dnešní době televize a internetu lze takovou osobu identifikovat velice rychle. Nebudu zde jednotlivé osoby vyjmenovávat, vídáme je pravidelně v ČT a v mnoha světových médiích. Někteří, jako jistého kandidáta na prezidenta z jednoho velkého státu dostihne „neschostia“ až věkem, u jiných, kteří sami sebe považují za mladé krásné a inteligentní, je to většinou jasné od počátku.
Jak je tedy možné, když intelektuální i pracovní neschopnost těchto lidí je do očí bijící, že zůstávají často desetiletí ve svých funkcích? Přitom člověka postiženého neschostií lze už po počátečním stadiu rozpoznat podle toho, jak se tvrdošíjně snaží zbavit všech, kdo jsou schopnější než on, a jak se všemožně pokouší zabránit, aby byl přijat nebo povýšen kdokoli, kdo by se třeba během času mohl ukázat jako schopnější. V dnešní době u chorobou postižené osoby je to vždycky podloženo tvrzením, že je morálně nadřazený běžnému plebsu, a hlavně svým konkurentům. A že on v zásadě pracuje pro dobro společnosti a vůbec všehomíra, zatímco ten „druhý“ je zaprodanec pekla (například Jan Hus) anebo je to vůbec nevzdělaný zločinec jako například Donald Trump, případně je jinak lidsky pochybný.
Zdá se, že současné společnosti na určité úrovni technického rozvoje, a tedy i nutné byrokracie, jsou si zásadě podobné. Jen ta primitivnější z nich své odpůrce rovnou vraždí, zatímco ta druhá je likviduje společensky. A protože hloupý a neschopný závistivý a zákeřný jedinec má tendenci se spojovat s podobnými jedinci, dopadne to vždy stejně. Dostanou se do čela úřadů, podniků a moderních „korporátů“, což jsou velké, většinou mezinárodní firmy a různé mezinárodní organizace (OSN, UNESCO, Světová zdravotnická organizace atd.), které mohou mít stovky až desetitisíce zaměstnanců po celém světě. Jejich vnitřní struktura je tak složitá a navíc ovládaná druhořadými lidmi, že dojde vnitřnímu zhroucení. Viz náhlý pád sovětského impéria a RVHP. Aby tak velké množství lidí tyto organizace uřídily, zavádějí totiž řadu zdrcujících „zlepšujících“ pravidel. Dle „Zákona neschostie“ anebo postupující paralýzy se do čela takových organizací a institucí zákonitě dostanou druhořadí lidé, zasažení sloučeninou N₃ Z_5, tedy neschopností, závistí, přesvědčení o své genialitě, kteří získají moc, brzy se všichni kolem nich začnou předhánět v tuposti a dělat ze sebe ještě větší hlupáky, než ve skutečnosti jsou. Dnešním příkladem je Green Deal, který zásadně popírá či neuznává zákony fyziky, chemie, matematiky, ekonomie atd., dále otázka tzv. lidských práv, utlačování údajných „menšin“, jako jsou ženy (kterých je ve skutečnosti na světě víc než mužů) a rasismu. A to nejen tradiční antisemitismus, ale také boj proti „bělošské kultuře“ a civilizaci obecně. Jak říká profesor Parkinson: „Ve většině zanikajících institucí a organizací je totiž komatózního stavu dosaženo záměrně, po dlouhé a usilovné snaze zúčastněných. Sotva totiž pracovníci, a hlavně vedení příznaky choroby zjistili, urychlovali prohlubování choroby a její nové příznaky vítali. Tato choroba přivozené méněcennosti je mnohem běžnější, než se domníváme, mnohem lépe se rozpozná, než léčí.“ Jak ukazuje reakce vedení Evropské Unie na výsledky posledních voleb do evropského parlamentu. Konec a krach takovéto společnosti je pak jenom ukázkou toho, co všechno dokáže skupina aktivních hlupců, nesmírně toužících po moci, se společností udělat.