Skutečnost, že Josef Sikela nebyl nominován na komisaře pro obchod ani pro průmysl, ale pro něco nazývané partnerství a pomoc rozvojovému světu vyvolalo ve veřejnosti i v médiích vlnu uštěpačných poznámek a sebemrskačských vyjádření. Povětšinou je taková agenda považována za bezvýznamnou trafiku a její přidělení českému zástupci za výsměch.

Domnívám se, že toto hodnocení je ve skutečnosti chybné a vyplývá jednak z neznalosti a druhak z nešťastného způsobu, jakým byla tato agenda ze strany EU do této doby vykonávána. Skutečným účelem Sikelova úřadu totiž není rozsévání dobra mezi nevzdělanými černoušky, ale zajištění ekonomických zájmů EU v rozvojových zemích, tedy v Africe a latinské Americe. Jedná se o země ekonomicky nepříliš výkonné, ale s ohromným nerostným bohatstvím a v současné době se sílícím vlivem Ruska a především Číny. Ta si v této oblasti buduje silný ekonomický vliv a prostřednictvím nevýhodných, tvrdě vymáhaných půjček začíná ovládat celé strategické oblasti zemí třetího světa.

Sikela má jedinečnou příležitost ukázat, jak schopným je manažerem a nakolik dokáže strategicky uvažovat. Do této doby totiž EU v rozvojových zemích investovala obrovské částky do oblastí, které připadají důležité bruselským ideologům, ale naprosto nesmyslné lidem a především vládám těch zemí. V jedné nejmenované africké zemi jsem potkal zástupkyni EU, která mi hrdě oznámila, že v ní působí v rámci evropské agendy zabezpečování rovných příležitostí mužů a žen. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Lidé žili v chatrčích z rákosu pomazaného blátem, ti bohatší v chýších z větví a hrubě opracovaných prken. Ve vesnici nebyla ani studna, vodu nabírali ze špinavé vodní nádrže, plné kalné tekutiny, ze které bychom u nás nenechali napít ani psa. O existenci elektřiny či telefonů se ti vzdělanější dozvěděli leda od řidičů projíždějících rezavých náklaďáků, používaných namísto autobusů. Samozřejmě neexistovaly zpevněné silnice, jen vyježděný pás v savaně, který se po každém období dešťů měnil. Muži chodili každý den pěšky na pole s maniokem, ženy praly prádlo v té špinavé nádrži, děti od odhadem čtyř let samy pásly krávy. Pokud se někdo zranil nebo dostal například zánět slepého střeva, patrně umřel, protože na voze taženém zebu ho do nejbližší nemocnice dopravovali dva dny.

A v těchto podmínkách připadá Evropské unii, že nejpalčivějším problémem jsou rovné příležitosti mužů a žen.

Ne, tyto země nepotřebují evropskou ideologii. Ženě, která neví, čím večer nakrmí svých osm dětí, jsou nějaké rovné příležitosti… jedno. Ano, v televizní reportáži působí moc hezky, když se usměvavé děti chlubí školou, postavenou za peníze EU, ale už v ní nezazní, že ta veselá holčička v první lavici se vdá ve věku čtrnácti let a stráví celý život rozením dětí a pokud neumře při porodu bude se starat v rozdrbané chatrči o vnoučata (jen o ta nejmenší, větší budou pást dobytek nebo pózovat turistům, aby vydělaly rodině nějaký ten dolar za fotku), že ten chytře vypadající chlapeček bude každý den chodit několik kilometrů pěšky na pole a večer zase zpět a bude nosit úrodu na hlavě, protože nikde nejsou žádné silnice, po kterých by mohl jezdit vůz. Že nemají možnost svou situaci zlepšit, protože není jak dopravit úrodu (a navzdory malé výkonnosti primitivních metod, které mají k dispozici, přece jen není ta úroda zanedbatelná) někam kde by ji někdo mohl vykoupit a pak exportovat třeba k nám, kde jsou ty jejich výpěstky, mango, avokádo a hromady dalších exotických plodů desetkrát dražší.

To, co skutečně potřebují, není propagace ženských práv a dokonce ani ty školy, potřebují základní infrastrukturu. Potřebují silnice a železnice a mosty a přístavy. Potřebují zabezpečit pole a vesnice před záplavami. Potřebují možnost prodat nám, bohatému západu (či spíše severu) svoje produkty. Potřebují si vydělat – pak teprve začne být důležité vzdělání a až za dlouho se začnou zabývat takovým luxusem, jako jsou nějaké rovné příležitosti mužů a žen.

A tohle Čína dobře ví a proto namísto absurdních lidskoprávních projektů investuje (nebo poskytuje předražené úvěry, aby investovala vláda daného státu) do stavby železnic, do rozvoje těžby nerostných surovin, do výstavby přístavů. A pak své pohledávky tvrdě vymáhá, takže ty suroviny a ty přístavy nevydělávají peníze těm zemím, ale čínské vládě.

A tohle je Sikelova příležitost. Má k dispozici 300 miliard Euro, takovou částku si nedovede představit ani Babiš (nejspíš proto označil Sikelovo portfolio za nedůležité – copak, Andreji, přijde ti 300 miliard Euro jako nezajímavá suma? Není to tak dávno, co Agreofert žádal o dotaci pár tisíc na chov koz na Čapím hnízdě). Pokud ji dokáže nasměrovat do užitečných a především vládami rozvojových zemí žádaných projektů, může být právě jeho agenda v rámci EU jednou ze strategicky nejdůležitějších. Může zajistit surovinovou bezpečnost EU a nepřímo i napomoci zastavit uprchlickou vlnu z chudých zemí na bohatý sever. Naším zájmem samozřejmě je, aby se africké země staly ekonomicky úspěšnými a abychom prospěch z jejich rozvoje měli i my a ne náš čínský či ruský konkurent.

Zdánlivý neúspěch při vyjednávání portfolia pro českého komisaře se může stát strategickým úspěchem. Ale to už záleží na Sikelovi, jestli dokáže prosadit rozumný, pragmatický přístup a nebo se nechá semlít bruselským mlýnkem na mozkové buňky.

My můžeme jen doufat v nejlepší – a pro jistotu se připravovat na nejhorší.