Prý jsme poslední v EU. Tak se na to mrkneme

Jsme prý poslední, kdo ho nemá. Jenže co ten zákon přinesl ostatním státům EU? Kastování a dluhy. A také jisté voliče, kteří jsou zárukou neměnnosti systému, protože kdo by si přece řezal větev sám pod sebou.

Podle vyjádření politiků je cílem zákona o službě státních zaměstnanců profesionalizace státní správy a usnadnění hladkého využívání evropských prostředků v dalších letech. Pojem "profesionalizace" se ujal stejně jako "reformy", "v zájmu lidu",nebo "pro blaho všech". Dobře to vypadá a hodně se za to schová. Ten zákon už mají všechny členské státy a je prý ostuda, že ho ještě nemáme. Považují ho, společně s různými iniciativami, za jeden z pilířů nového fungování naší země, nápravu neblahého stavu.

Ostatní státy ho už mají, a tudíž jsou nám dávány za vzor. Brusel dokonce vyhrožuje tím, že pokud ho mít nebudeme, zkomplikuje to využívání unijních fondů. Co tedy znamená služební zákon v členských zemích EU? Existenci trvalých pracovních míst, definitivních, bez měřitelnosti výkonu, s tabulkovou mzdou navyšovanou podle inflace, s třináctými, čtrnáctými a někdy dokonce jistými patnáctými platy, dovolenými delšími než v sektoru soukromém, ale také vysoké důchody s odchodem dřív, než v jiných oborech. Nemožnost propuštění a garance, že zaměstnavatel nemůže zkrachovat. Zkrátka splněný sen o zaměstnání přinášející zabezpečení, výhody a privilegia spojená se statutem "státního úředníka".

Součástí existence těchto zákonů v členských zemích jsou každoroční stávky státních zaměstnanců, které ochromují chod státu. K naprosté dokonalosti to dovedli v Řecku (ale pozadu nejsou ani Španělsko, Portugalsko, Itálie a další), na kterém lze nejlépe ukázat, jak funguje heslo "vlk se nažral a koza zůstala celá" – tedy zákon máme, a tudíž jsme papírově z obliga, stát nám funguje. Kromě patnáctých platů měli občas i šestnácté, průměrný věk odchodu do důchodu činil u státních zaměstnanců 53 let, přičemž na odchodnou dostávali desítky tisíc eur, k tomu právo na osmitýdenní dovolenou, dalších šest dnů navíc, když jste dělali pět hodin denně s počítačem, nebo průměrný plat 2,5krát vyšší než v soukromém sektoru. K tomu všemu jsem nikde v Evropě nezaznamenal faktický úbytek byrokratických pozic, jen jejich přesouvání jinam, když naoko "reorganizovali" a "zeštíhlovali".

Zákon o státní službě se tak ve svých důsledcích v řadě členských států paradoxně podílel na hospodářském úpadku a nutnosti sanace z peněz ostatních a přinesl zbytečná nová zadlužení, protože bez nich by existenci "hladkého profesionálního chodu" rozežraného státu nebylo možné ufinancovat. Ve skutečnosti pak tento zákon absolutně neřeší samu podstatu věci, a to zdaleka nejen u nás, ale v celé EU, tedy nutnost žádoucích změn ve vztahu stát versus občan, tedy zmenšení rolí států a posílení pozic občanů. Zabetonovává naopak současný stav a posiluje roli byrokratů nad životy ostatních, přičemž vytváří novou kastu nedotknutelných. Hlavní podstatou existence zákona o státní službě v členských státech EU je vytvoření voličské základny, která se bude za výše popisované jistoty zatraceně snažit, aby se pokud možno na současném vývoji v Evropě nic nezměnilo.

Z výše uvedených důvodů nevidím v přijetí tohoto zákona žádné spasení. Naopak. Ostatně žádná legislativní norma ještě nikdy ani o píď nehnula s morálkou, kterou prostě uzákonit nelze, přičemž služba ve prospěch občanů a jejich státu při správě veřejných statků není o ničem víc, než právě a jedině o morálce těch, kteří ji vykonávají.

Převzato z blogu se souhlasem autora