Významný teoretik populismu Jan Werner Müller napsal: „Populismus je něco jako věčný stín moderní zastupitelské demokracie a představuje pro ni neustálé nebezpečí.“

Ve staré Evropě se nové populistické strany, které využily ztráty voličů tradičních politických partají, upínají k předmodernímu životu a kalkulují s psychologickým bezdomovectvím v globalizované společnosti, strachem z cizích živlů nebo osobními krachy bývalé střední třídy.

Ve střední Evropě tomu je trochu jinak. V Maďarsku se nejstarší strana Fidesz upírá k důsledkům Trianonu, kvůli kterým se velké Uhry scvrkly na čtvrtinu dnešního Maďarska. Přitahuje voliče vzepnutým nacionalismem a vidinou velkého Maďarska. V Polsku PiS slibuje hlavně venkovu nacionálně klerikální revoluci.

A v České republice nejmladší ANO postavilo voličské zisky na zklamání lidí z politiky dřívějších hlavních politických stran a opřelo se převážně o důchodce, kteří na nové situaci po roce 1989 z velké části tratili.

Hlavní představitele všech tří velkých stran ve střední Evropě spojuje víra ve své mimořádné schopnosti a jedinečnost. Kvůli tomu se snaží si podřídit média, justici i řízení hospodářství a zároveň se tím odchylují od principů Evropské unie. A připomínají nám, jak velký je rozdíl mezi nacionalismem a patriotismem.

Patrioti jsou na svou vlast hrdí, ale jsou k ní kritičtí, zatímco nacionalista potřebuje nepřítele: a tím je ve střední Evropě Evropská unie. Sice představitelé těchto stran byli původně katolíky, liberály nebo komunisty, nakonec ale díky silné vůli k moci konvertovali k narcisismu. Důsledek je zřejmý: tito noví vůdcové, i když jsou nábožensky založení nebo jsou nacionalistickými bojovníky nebo oligarchy, kterým jde hlavně o osobní byznys, se prozrazují ve veřejném prostoru tím, že odmítají diskutovat s těmi, kteří nechtějí přijmout jejich pohádku.

Jenže víra Poláků a nacionalismus Maďarů představují pevnější lepidlo než stálé uplácení důchodců nebo dalších příznivců, které v důsledku, zvláště v době dvou krizí – koronavirové i hospodářské –, mobilizuje ostatní strany, hnutí a uskupení, a hlavně mladé voliče, kteří cítí, že by dluhy, které ANO udělá, museli zaplatit.

Vlastně tím naplňují vizi německého sociologa Paula Nolteho, kterou popsal v knize Riskante Moderne. Tam předpovídal, že v budoucnosti po ztrátách velkých stran, které znamenají vypovězení staré společenské smlouvy, politický prostor zaberou malá uskupení, která budou ad hoc vznikat podle požadavků situace a budou se různě sdružovat k řešení vzniklých problémů. A právě tuto tezi by mohly u nás naplnit výsledky a následující jednání po právě proběhlých krajských volbách.

ANO sice početně získalo nejvíc mandátů, ale když se spojí opoziční strany ve většině krajů, mají šanci odsunout vítěze do opozice, zvlášť taky proto, že největší spojenci vítězného hnutí, ČSSD a KSČM, výrazně tratili.

V Maďarsku i Polsku takový proces bude zřejmě trvat mnohem déle.