Fenomén spokojenosti
Statistiky tohoto druhu obvykle bývají jen ozdobou na hostině veřejného diskurzu, jakýmsi mediálním asparágem, jímž se dá upravit jakákoli krmě, ať je upečená na levém, nebo pravém hořáku. Jejich smysl ale není jen dekorativní. Vhodně vybraná čísla podporují euroskepticismus nejsilnější vládní strany a přirozeně i postoje velkého solitéra české politiky, prezidenta republiky Václava Klause. Sami autoři zprávy si uvědomují, že naši občanští demokraté nespokojenost svými kritickými postoji podporují, a mnohdy i vytvářejí. Je-li tomu tak, pak hrozí nebezpečí jakéhosi uzavřeného kruhu, nebo dokonce perpetua mobile: ODS čerpá z nespokojenosti posilu pro svoje negativní postoje a zároveň ji svými negativními postoji vytváří.
Jedním ze zdrojů nespokojenosti je neschopnost republiky čerpat z evropských fondů peníze, které tam jsou k disposici pro naše rozmanité rozvojové projekty. Verbálně euroskeptická ODS je na tom více méně stejně jako verbálně eurooptimistická ČSSD.
Důvod je prostý.
Podmínkou k čerpání z evropských fondů je vždy investiční spoluúčast české strany. No a jelikož obyvatelstvu se více líbí utrácení veřejných peněz na okamžitou spotřebu, tedy doslova projídání veřejných peněz, na investice do budoucna peníze nezbývají.
Nevůle veřejnosti by se měla obrátit ne proti Evropské unii, ale proti vládě, ať je převážně modrá, nebo převážně oranžová.
Jedna jako druhá nejenže zadlužují budoucí generace, ale brzdí Evropskou unii ve snaze tento proces zastavit a posunout ekonomiku vpřed. Vláda ale může být v tomto směru klidná. Veřejnost má kolektivní rozum jedlíka kaše. Nebude mlátit do ruky třímající vrchovatou lžíci.
V postojích veřejnosti ale nalezneme i další prvky. Spokojenost, ať se týká čehokoli, je vázána zpravidla na očividnou změnu k lepšímu. Vždyť i ten polistopadový vývoj byl nejlépe přijímán v době brzy po listopadu, když bylo nejhůř a utahovaly se opasky. Teď, kdy jsme z nejhoršího venku a dosáhli jsme úžasného výsledku osmdesáti procent hospodářského průměru Evropské unie, převládá nespokojenost. Důvod je prostý. To, co je dobré, už není vnímáno jako důsledek polistopadového vývoje. Je to prostě součást reality, je to něco, co je přirozené a co „musí být“. A to, co je špatné, je porovnáváno s předlistopadovou minulostí a ze srovnání leckdy vyjde komunistický režim líp. K nejsledovanějším tématům patří tradičně korupce, ochrana před zločinem a zajištění sociálních jistot, ve všech třech disciplínách má starosti nadpoloviční většina občanů. V letošním roce starosti s korupcí přesáhly hranici sedmdesáti procent! Kdo vzpomene, že za minulého režimu nešel bez té či oné formy korupce ani koupit toaletní papír? Z toho pak plyne silně nadpoloviční podpora ideje státu silné ruky.
Racionální iracionalita
Občanští demokraté se brání označení „euroskeptik“. Na štít si napsali heslo „eurorealista“. Ona ta slova „realita“ a „realismus“ jsou kluzká jak žába vylovená z kaluže. Ostatně i komunisti se oháněli „reálným socialismem“. Realismus v politickém žargonu znamená neuchopitelnost, kluzkost, manévrovatelnost libovolným směrem. To je důvod, proč tito „realisté“ potměšile podporují oprávněné a mnohdy i nesmyslné výhrady vůči „Bruselu“, místo aby se o „bruselské byrokraty“ opřeli v jejich současném zápasu o ekonomickou reformu. „Přijetí fiskální konsolidace zahrnuté v zákoně o stabilizaci veřejných rozpočtů, který je právě projednáván v českém parlamentu, by představovalo krok správným směrem,“ píše se výslovně ve stanovisku, které v úterý schválily členské státy EU. Je to zasahování „nadnárodní instituce“ do našich vnitrostátních záležitostí? Bez nejmenších pochyb ano. Jenže je to přímá podpora Topolánkovy vlády v jejím zápase proti - světe div se - europozitivní sociální demokracii.
Jenže kdyby Topolánkova vláda vypracovala a v parlamentu prosadila opravdu účinnou reformu schopnou postavit veřejné finance na nohy a opřela by se přitom o váhu Evropské unie, nevůle jedlíků kaše by dosáhla dosud nevídaných výšin. Vláda ale touto cestou jistě nepůjde. Vyslala do Bruselu ministra Kalouska, aby tam slíznul za vládní politiku výprask, a bude hrát dál svoji „malou domů“. Mrňavé a poťouchlé živení protievropských nálad nadále bude patřit do její agendy. Nač dělat odvážné kroky? Je snazší budovat obraz nepřítele a malovat veřejnosti čerta, na kterého se dá všechno svést. Tím spíš, že veřejnost ráda na toho čerta dělá dlouhé nosy už teď.
LN, 13.7.2007