Neviditelný pes

EVROPA: Vstaň a choď, sociální demokracie!

1.6.2019

Sociální demokracie ve volbách do Evropského parlamentu znovu propadly. Většina politologů zastává názor, že jsou na úmrtním loži, ale na funus prý to ještě nevypadá.

Proč současné ideje a programy sociálních demokratů nenacházejí žádoucí odezvu? Co jim chybí a jak to napravit? Odpověď vyžaduje letmý pohled do zpětného zrcátka.

Západoevropská ekonomika po druhé světové válce zdravě rostla a vládnoucí elity byly ochotny přistoupit na kompromisy v sociální oblasti. Kapitalismus se choval slušně, protože se bál svého ideologického soka na východě. Z této příznivé konstelace se zrodil sociální stát.

Jako jedna z porodních babiček se sociální demokracie dostala k řízení státu, okusila moc a ta jí zachutnala. Už proto, že ji vykonávala v době hospodářského rozkvětu, kterou pamětníci považují za Zlatý věk.

Pád berlínské zdi a následný rozklad sovětského impéria převrátil šachovnici.

Kapitalismus zvlčil a sociální stát se stal přepychem, s nímž bylo třeba skoncovat. Průmyslová a finanční oligarchie vynaložila miliony dolarů na různé „think tanky“, které měly vymyslet náhradu. Ideologie, s níž přišly, dostala jméno neoliberalismus. Tato nová doktrína hlásala zkrácení daní kapitálu, omezení sociálních dávek, snížení státních vydání, privatizaci, deregulaci, volný trh a svět bez hranic pro obchod a kapitál.

Téměř vše je v příkrém rozporu se základními idejemi sociálních demokratů. Ale jejich tehdejší vedení se nepostavilo proti neoliberalismu, nýbrž mu postupně ustupovalo a nakonec před ním kapitulovalo. Britský vůdce Tony Blair to skrýval pod rouškou „třetí cesty“ a Gerhard Schröder v Německu pod mzdovou reformou a pracovní flexibilitou. V podstatě šlo o odvedení pozornosti od poklesu kupní síly pracujících, chatrnějších pracovních podmínek, okleštění sociálního zabezpečení a horší péče o zdraví.

Sociálně demokratické strany, místo aby čelily anti-sociálnímu systému, začaly pytlačit v jeho názorovém revíru do té míry, že rozdíly mezi levicí a pravicí se zamlžily. Jejich sociální programy se lišily nikoli v podstatě, jak by měly, nýbrž jen v drobnostech. Například ve výši zdražení základních potřeb nebo v procentíčku poklesu odměn za vykonanou práci.

Když kapitál zahájil válku proti práci, socialisté jen přihlíželi. Jejich vůdcům zachutnala moc natolik, ze dělali ústupek za ústupkem, aby mohli zůstat u vesla. Vyměnili sociálně-demokratickou víru za ministerská křesla. Souběžně s tím odklonili stranu od tradiční základny, dělníků a chudých lidí, a soustředili hlavní pozornost na střední třídu, kde hledali voličskou podporu. To byl osudný omyl.

Evropská unie má demontáž sociálního státu zakotvenou v činnosti svých institucí, které se řídí takzvanými normami o sbližování, jakož i v dohodě o sladění rozpočtů a smlouvě o stabilitě a růstu. Národní státy tím ztratily část svojí svrchovanosti a postoupily díl své sociální a hospodářské politiky nevoleným byrokratům v Bruselu. Proti tomuto podvolení jhu neoliberalismu sociální demokraté neprotestovali, naopak mu horlivě napomáhali.

Prvotním hříchem sociálních demokratů je, že dovolili, aby špičkové funkce ve vedení zastávali politici z povolání, kteří si přisvojí privilegia a zapojí se do vládnoucího systému. To je nejlepší způsob jak opustit principy a odcizit se základně.

Sociální demokracie ve svých počátcích usilovala o základní změny společnosti. Později své poslání hodila přes palubu a dnes se spokojuje s příštipkařením. Není divu, že ztrácí příznivce a jde ke dnu.

Sešlost sociálně demokratických stran dobře ukazuje jejich odtrženost od hnutí zdola, která usilují o změnu systému. Školním příkladem jsou žluté vesty ve Francii. Představme si, že tamní socialistická strana by se postavila za požadavky demonstrantů, kteří volají po sociální spravedlnosti, lepších platech a penzích a kteří vlastně bojují její boj. Jak by se tím změnila politická scéna v zemi a samotní sociální demokraté.

O příležitosti není nouze. Na prvním místě je střet dvou protilehlých sil, které budou formovat budoucnost. Na jedné straně rostoucí úbytek pracovních příležitostí vlivem robotizace a nástupu umělé inteligence. Na druhé straně v době, kdy mizí z Evropy miliony džobů, máme přijmout ještě větší počet afrických imigrantů jako pracovní posilu. Kdo jiný by se měl postavit do čela snahám o řešení tohoto klíčového rozporu současnosti, když ne sociální demokracie?

Bude to ale vyžadovat její návrat ke kořenům. Takový přerod kdekoli v Evropě bude obtížný a bolestný, ale bude obrodný a nadějný. Je také bytostně nezbytný.

Bez něho by se musel stát zázrak, aby sociální demokracie neskončila na smetišti. Musel by k její smrtelné posteli přijít nějaký spasitel, zvednout ruku se vztyčeným ukazováčkem a prostředníkem jako při přísaze a pronést hromovým hlasem kouzelné zaříkávadlo:

Vstaň a choď!

Psáno pro televizi Prima.



zpět na článek