Sociální demokracie ve volbách do Evropského parlamentu znovu propadly. Většina politologů zastává názor, že jsou na úmrtním loži, ale na funus prý to ještě nevypadá.
Proč současné ideje a programy sociálních demokratů nenacházejí žádoucí odezvu? Co jim chybí a jak to napravit? Odpověď vyžaduje letmý pohled do zpětného zrcátka.
Západoevropská ekonomika po druhé světové válce zdravě rostla a vládnoucí elity byly ochotny přistoupit na kompromisy v sociální oblasti. Kapitalismus se choval slušně, protože se bál svého ideologického soka na východě. Z této příznivé konstelace se zrodil sociální stát.
Jako jedna z porodních babiček se sociální demokracie dostala k řízení státu, okusila moc a ta jí zachutnala. Už proto, že ji vykonávala v době hospodářského rozkvětu, kterou pamětníci považují za Zlatý věk.
Pád berlínské zdi a následný rozklad sovětského impéria převrátil šachovnici.
Kapitalismus zvlčil a sociální stát se stal přepychem, s nímž bylo třeba skoncovat. Průmyslová a finanční oligarchie vynaložila miliony dolarů na různé „think tanky“, které měly vymyslet náhradu. Ideologie, s níž přišly, dostala jméno neoliberalismus. Tato nová doktrína hlásala zkrácení daní kapitálu, omezení sociálních dávek, snížení státních vydání, privatizaci, deregulaci, volný trh a svět bez hranic pro obchod a kapitál.
Téměř vše je v příkrém rozporu se základními idejemi sociálních demokratů. Ale jejich tehdejší vedení se nepostavilo proti neoliberalismu, nýbrž mu postupně ustupovalo a nakonec před ním kapitulovalo. Britský vůdce Tony Blair to skrýval pod rouškou „třetí cesty“ a Gerhard Schröder v Německu pod mzdovou reformou a pracovní flexibilitou. V podstatě šlo o odvedení pozornosti od poklesu kupní síly pracujících, chatrnějších pracovních podmínek, okleštění sociálního zabezpečení a horší péče o zdraví.
Sociálně demokratické strany, místo aby čelily anti-sociálnímu systému, začaly pytlačit v jeho názorovém revíru do té míry, že rozdíly mezi levicí a pravicí se zamlžily. Jejich sociální programy se lišily nikoli v podstatě, jak by měly, nýbrž jen v drobnostech. Například ve výši zdražení základních potřeb nebo v procentíčku poklesu odměn za vykonanou práci.
Když kapitál zahájil válku proti práci, socialisté jen přihlíželi. Jejich vůdcům zachutnala moc natolik, ze dělali ústupek za ústupkem, aby mohli zůstat u vesla. Vyměnili sociálně-demokratickou víru za ministerská křesla. Souběžně s tím odklonili stranu od tradiční základny, dělníků a chudých lidí, a soustředili hlavní pozornost na střední třídu, kde hledali voličskou podporu. To byl osudný omyl.
Evropská unie má demontáž sociálního státu zakotvenou v činnosti svých institucí, které se řídí takzvanými normami o sbližování, jakož i v dohodě o sladění rozpočtů a smlouvě o stabilitě a růstu. Národní státy tím ztratily část svojí svrchovanosti a postoupily díl své sociální a hospodářské politiky nevoleným byrokratům v Bruselu. Proti tomuto podvolení jhu neoliberalismu sociální demokraté neprotestovali, naopak mu horlivě napomáhali.
Prvotním hříchem sociálních demokratů je, že dovolili, aby špičkové funkce ve vedení zastávali politici z povolání, kteří si přisvojí privilegia a zapojí se do vládnoucího systému. To je nejlepší způsob jak opustit principy a odcizit se základně.
Sociální demokracie ve svých počátcích usilovala o základní změny společnosti. Později své poslání hodila přes palubu a dnes se spokojuje s příštipkařením. Není divu, že ztrácí příznivce a jde ke dnu.
Sešlost sociálně demokratických stran dobře ukazuje jejich odtrženost od hnutí zdola, která usilují o změnu systému. Školním příkladem jsou žluté vesty ve Francii. Představme si, že tamní socialistická strana by se postavila za požadavky demonstrantů, kteří volají po sociální spravedlnosti, lepších platech a penzích a kteří vlastně bojují její boj. Jak by se tím změnila politická scéna v zemi a samotní sociální demokraté.
O příležitosti není nouze. Na prvním místě je střet dvou protilehlých sil, které budou formovat budoucnost. Na jedné straně rostoucí úbytek pracovních příležitostí vlivem robotizace a nástupu umělé inteligence. Na druhé straně v době, kdy mizí z Evropy miliony džobů, máme přijmout ještě větší počet afrických imigrantů jako pracovní posilu. Kdo jiný by se měl postavit do čela snahám o řešení tohoto klíčového rozporu současnosti, když ne sociální demokracie?
Bude to ale vyžadovat její návrat ke kořenům. Takový přerod kdekoli v Evropě bude obtížný a bolestný, ale bude obrodný a nadějný. Je také bytostně nezbytný.
Bez něho by se musel stát zázrak, aby sociální demokracie neskončila na smetišti. Musel by k její smrtelné posteli přijít nějaký spasitel, zvednout ruku se vztyčeným ukazováčkem a prostředníkem jako při přísaze a pronést hromovým hlasem kouzelné zaříkávadlo:
Vstaň a choď!
Psáno pro televizi Prima.