Pozornost celého světa se nyní upírá na Ukrajinu, kde propukla asi největší geopolitická krize od konce studené války. Česká politická scéna, která je tradičně ohromně roztříštěná a obtížně hledá shodu na čemkoli, tentokrát reaguje pozoruhodně jednotně. Můžeme z toho usuzovat, že se v české zahraniční politice konečně "blýská na lepší časy", resp. že nově ustavená vláda dá tomuto resortu nějaké jasné směřování?

Ve volbách tradičně dominují socioekonomické otázky, resp. členění na levici a pravici. Nově se přidalo i téma "protestu" proti "starým stranám", z čehož nejvíce těžila hnutí ANO a Úsvit. Nelze se proto divit, že témata zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky byla odsunuta ještě více do pozadí. Koneckonců, to samo o sobě není špatně, jelikož tyto otázky by se předmětem volebního boje ve vyspělé zemi stávat neměly, protože relevantní systémové strany by na nich měly nalézt shodu. To se však v Česku zpravidla moc nedaří, což paradoxně kontrastuje s tím, že české politické strany věnují těmto tématům a resortům z odborného hlediska daleko menší prostor, než jaký by jim měl správně příslušet.

Co tedy vlastně lze od nové vlády očekávat v této oblasti? Zatím lze především říci, že skončil více či méně rezervovaný postoj vůči Evropské unii, protože sociální demokracie i KDU-ČSL se stavějí k EU velmi vstřícně a hnutí ANO určitě není programově euroskeptický subjekt. Co by se někdy mohlo stát "kamenem úrazu", to je populismus a pragmatismus ANO, protože lze očekávat, že hnutí Andreje Babiše bude chtít "zachytit" rostoucí odpor voličů vůči "Bruselu", což by mohlo tento subjekt posunout blízko pozicím Úsvitu Tomia Okamury, který již na tuto cestu zjevně vykročil. Ale to zatím ještě není na pořadu dne.

Jestliže postoje vlády a prezidenta vůči EU jsou (zatím) vcelku jednotné, jiné by to mohlo být v případě Blízkého východu a Ruska. Prezident Zeman jakožto známý "jestřáb", který velice tvrdě stojí za Izraelem, se v tomto možná střetne s ministerstvem zahraničí, které bude zřejmě sledovat "vyváženější" linii mainstreamu EU. V aktuální situaci však představuje hlavní téma zahraniční politiky nesporně postsovětský prostor. Bude počáteční jednota českých politiků ve vztahu k Ukrajině trvat? Bylo by to vysoce žádoucí, protože pak se tady pro Českou republiku rýsuje jedna velmi zajímavá šance, jak učinit něco konkrétního v situaci, která může znamenat konkrétní bezpečnostní ohrožení i pro nás.

Vláda je jednoznačně proevropská a (na rozdíl od ODS a TOP 09) patrně nechová příliš velké resentimenty vůči Moskvě. Prezident Zeman zastává proruské a zároveň proevropské postoje. Jestliže krize kolem Ukrajiny povede k nějakému "jednání na nejvyšší úrovni", resp. k řešení, které bude založené na dohodě Západu (tzn. USA a EU) a Ruska, pak bude pro takové jednání třeba zprostředkování a moderování. Ideálně od někoho, kdo má dobré vztahy jak s Bruselem, tak s Moskvou, a těší se určitému respektu od obou.

Česká republika již hodně "zabodovala" díky podpisu odzbrojovací smlouvy START v Praze. Nyní by mohla svůj kredit využít v podobě oslovení všech stran "ukrajinské krize" s nabídkou poskytnutí prostředí a mediace jednání o budoucnosti této rozdělené země. K tomu je ale třeba zachovat onu pozoruhodně vzácnou jednotu české politické scény. Ta by si měla uvědomit, že moderní země potřebuje čitelnou a cílevědomou zahraniční politiku, jež se nemění každé čtyři roky. Angažmá ve prospěch řešení ukrajinské krize proto nepřinese jen pomoc těžce zkoušené Ukrajině, ale i prospěch pro Českou republiku.