Kult všemocného státu neokázale, leč vytrvale funguje. Dokonce posiluje pozice
Česká republika se tradičně pohybuje ve společnosti nejméně nábožensky založených zemí na světě. Na otázku „Věříte v boha?“ odpovědělo kladně jen 16 procent Čechů v rámci výzkumu Eurobarometru v roce 2010. Následovalo Estonsko, Švédsko, Norsko, možná překvapivě Francie, Dánsko, Nizozemsko a Island. Naopak nejvíce religiózní je Malta (94 procent věřících!), dále Rumunsko, Kypr, Polsko, Řecko, Itálie, Portugalsko a Irsko.
Co nám tato informace říká? Kromě starého známého faktu, že Češi jsou vlastně Skandinávci, kteří si spletli zeměpisnou šířku, je tu ještě jeden významný faktor. Všechny ateistické země mají tradici silného sociálního státu. Pravda, Češi se zde poněkud vymykají, ale jen proto, že český stát je chudší a také buduje „sociálno“ relativně kratší dobu. Teprve od 90. let.
Možná to leckteré nepamětníky překvapí, ale reálný socialismus Husákovy éry byl mnohem méně sociální, než se dnešní KSČM snaží tvrdit. Nebylo výjimečné vidět chudé, jak vybírají kontejnery ve snaze najít něco jedlého. Životní poměry některých důchodců byly dickensovské – a nikoli, tuto informaci nemám z druhé ruky, jde o svědectví vlastních očí.
Existuje hypotéza, že upadající náboženskou víru nahrazuje sex jakožto univerzálně uznávaná, dokonce uctívaná hodnota. Srovnáme-li Skandinávii s Maltou, možná na tom něco bude. (Teprve v roce 2011 schválilo referendum těsnou většinou, že za určitých okolností lze povolit rozvod, což do té doby bylo na Maltě zcela nemožné!)
Ale kromě sexu je zde ještě jedna náhražka náboženství: stát. Především sociální stát.
Vše začalo marxismem
Zbožnění státu na úkor tradiční víry není ničím novým. Začalo to již marxismem, který je vlastně světskou napodobeninou církve. Má svůj dědičný hřích (vlastnictví), trest za tento hřích (vykořisťování člověka člověkem), své proroky, mučedníky, svaté knihy, ikonografii, poutní místa, svátky. Vše jako skutečná církev.
Inspiraci zde našla i další totalitní hnutí: kdo řekl „vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát“? Ano, jistě, Mussolini. O rasovém pseudonáboženství, které se tehdy objevilo v Německu a které rovněž stavělo stát na místo boha, ani nemluvě.
V nynější osvícené době již podobnými kulty většinou opovrhujeme, alespoň těmi, které se vyžívají ve výrazných grafických symbolech a mají své kořeny v Evropě. Kult všemocného státu ale neokázale, leč vytrvale funguje. Dokonce posiluje pozice.
Zde je třeba zdůraznit, že stát není jen vláda, parlament a prezident. Stát jsou i kraje a obce. Zavedení krajů v roce 2000 bylo dalším krokem posílení jeho moci. Stát nakynul o dalších čtrnáct regionálních vlád a dlouhou sérii výdajových programů. Z hlediska politické levice šlo o geniální tah, neboť v krajských volbách mají přirozenou výhodu „slibotechny“: milí občané, postavíme, zařídíme, poskytneme vám vše, nač si vzpomenete.
České kraje nemají žádnou moc nad daněmi, takže pravice nemůže kontrovat slibem „snížíme vám daně“. I pravicové strany jsou nuceny přidat se k závodu ve slibování a utrácení. Z krajského zřízení, tohoto hadího vejce z období Zemanovy vlády, se vylíhl mohutný nástroj pro posilování moci státu.
Na straně druhé je zde snaha založit stát na úrovni evropského impéria. Tento nesplněný sen imperátorů a diktátorů minulosti se zhmotňuje v podobě Evropské unie. Chybí již jen několik detailů, zejména společná evropská daň a společný evropský rozpočet. Ideologie „evropanství“ nese nejvíce rysů společných s náboženstvím, včetně vlajky EU, jejíž náboženský původ je zcela zjevný. Naštěstí se tato víra obejde bez mučedníků. (Kdo by ostatně chtěl zemřít mučednickou smrtí pro Evropskou komisi?)
Zničit vlastní civilizaci
Stát nebyl nikdy v historii tak velký a mocný jako v současné Evropě. A stále to pro mnohé jeho vyznavače není dost. Stát dnes vybírá v mírové době tolik daní, kolik jich dříve potřeboval během nejnákladnějších válek. Měříme-li objem státní moci počtem zákonů, direktiv a vyhlášek, je skóre ještě otřesnější. A stále se ozývají hlasy, že potřebujeme novou legislativu pro to či ono.
Nejpodivuhodnějším jevem dneška jsou hnutí, která se mají k původnímu marxismu jako bizarní heretické sekty k hlavnímu proudu křesťanství. Dědičný hřích spočívá v tom, že západní civilizace je příliš bohatá, údajně na úkor mimoevropských kultur. Příslušníci těchto sekt hlásají pokání v podobě zřeknutí se bohatství. Jelikož sami většinou žádné nemají, snaží se alespoň zbavit bohatství jiné. Sektáři opovrhují korporacemi a s oblibou pracují pro neziskovky, jakýsi moderní ekvivalent žebravých mnišských řádů.
Hlavním článkem víry je ale přesvědčení o nutnosti zničit vlastní civilizaci. Připomíná to víru manichejců, podle níž bůh je ve skutečnosti ďábel, který stvořil tento svět, aby lidé měli kde trpět. Jedinou správnou odpovědí je vzdát se rozmnožování a cestou postupného dobrovolného vymření zanechat tento svět pustý, aby ďábel už neměl koho trápit. Překvapí někoho, že i tito kacíři vyznávají všemocný stát jako božstvo a neustále jej prosí o granty a dotace?
Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners
LN, 19.3.2016