Autodestruktivní torpédování českého předsednictví vlastními českými silami bylo otřesné, závažné a smutné z mnoha důvodů. Podlomilo i autoritu a vyznění nenápadných akcí organizovaných Českou republikou jako předsednickou zemí.

Výkon předsednictví není jen o summitech, rezolucích, reakcích na mezinárodní dění a jiných aspektech vysoké politiky „hlav států“ a ředitelování Evropy. Je také o desítkách, během předsednického půlroku možná o stovkách pracovních setkání, jednání, zasedání a vylaďování na úrovni diplomatů, úředníků, rezortních odborníků.

Zvláště v nich se může předsednická země nejen zviditelnit a korektně osvědčit, ale také prezentovat a řešit záležitosti, které považuje za významné. Vzniká tak francouzská, česká či švédská (abychom připomněli stávající trojpředsednictví) stopa v evropské politické praxi, kultuře i v evropském politickém myšlení. Drobné příspěvky předsednických zemí do utváření evropského koloritu, byť se v odstupu let mohou stát anonymními, jsou nezanedbatelné a mnohdy závažnější – z hlediska evropské participace i „národních zájmů“ – než kreace a exhibice na vrcholných setkáních v centru mediálního zájmu.

Smutným příkladem hlubokého nepochopení či zlovolně destruktivního despektu byl proto výrok českého prezidenta, že výkon předsednictví je jen formální rituál, administrativní agenda neskýtající žádný prostor pro kreativitu, natož pro ovlivnění evropského dění. Jako by šlo o příklad pověstného „Tyršova ni-ni syndromu“ – ať uděláš, co uděláš, nekyne z toho „ni zisk, ni sláva“. Tak tomu však není.

Zajímavým nástrojem myšlenkového utváření a stmelování evropského společenství je např. nekonečný koloběh evropských rezortních konferencí pořádaných předsednickými zeměmi v dramaturgické konzultaci s Evropskou komisí a za její finanční podpory.

Tato setkání, věnovaná konkrétním problémům, navozují společnou evoluci, hledání konsenzu či naopak identifikování jeho limitů, nepřekonatelných rozdílů mezi členskými státy, a to v modifikaci a pod zorným úhlem hostitelské země. Ta formuluje priority a může na jednací stůl, respektive do programu konference, vložit témata a řešení, která považuje za naléhavá a vhodná, byť se tak jiným členům EU nejeví. Může zviditelnit své pojetí, svoje odborníky, svoje modely řešení i svoje obavy.

Je pozoruhodné sledovat, jak se postupně, krok za krokem, v průběhu několika na sebe navazujících konferencí, ustavuje a vyvíjí evropský postoj k určitému tématu, jak se vyvíjejí akcenty i argumenty. Problémy a řešení „položené na stůl v národním zájmu“ začínají žít evropským životem a ty evropské se národnostně konkretizují a domestikují.

Zajímavý je i rozdíl mezi tradičními „vědeckými“ konferencemi akademiků a „odborně politickými“ konferencemi organizovanými Evropskou komisí a vládou (příslušným ministerstvem) předsednické země. Oproti akademické rozevlátosti Evropská komise zjevně usiluje o cílevědomější směřování k cíli (goalseeking approach), o ujasňování postojů a navrhování východisek, což úspěšné konference plní.

Nejde sice o smršť okamžitých řešení a operativních rozhodnutí ve stylu „tady a teď“, ale smysluplnost, posun a tím i značný význam mechanismu konferencí se zdají být nepochybné. Posloupnost konferencí s evolucí jejich závěrů se navíc vymyká populistickému diktátu volebních období i uzurpování tématu jednou vlivovou skupinou z mocného vědeckého či politologického centra. Jde o formulování střednědobých a dlouhodobých vizí a priorit, o vytváření substrátu pro politické programy.

Konference tak představují zajímavý a politologicky málo zpracovaný demokratický mechanismus. Tím větší škoda, že otřesy kolem českého předsednictví se dotkly i jejich prestiže, zájmu o účast na nich i o jejich výstupy v české režii. Vesměs šlo o obavy, aby žádoucímu prošlapávání evropských cest nebylo opět nadřazeno vyřizování domácích účtů či národovecké machrování.

Navíc se „podařilo“ otřást i domácím vztahem k europředsednictví. Mnohdy i u odborných akcí vysunutých mimo Prahu jako by nad zájmem o evropské usilování převládl u místních lidí despekt k pomluvenému velikášskému eurotyjátru. Škoda promarněné šance – např. kolik středních a vysokých škol či odborných společností využilo možnosti, že má ve svém městě zajímavé, ba špičkové Evropany ochotné diskutovat o závažných problémech? Bude proto poučné sledovat, jak se závěry konferencí českého předsednictví promítnou nejen do evropských formulací, ale i do domácího směřování, do českých politických programů.

Kdo měl možnost se na úspěšných konferencích podílet, zřejmě o to více nepochybuje o přínosnosti unijní pospolitosti ani o jejím pozitivním vlivu na českou politickou nekulturu. Stejně tak nelze přehlédnout napříč odbornými tématy setrvalý evropský apel na občanské ctnosti a hodnoty, jakými jsou lidská důstojnost, autonomie, osobní zodpovědnost či decentralizace s důrazem na roli místních komunit a občanské společnosti.

Převedeno do aktuální české společenské situace to před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu znamená volit ze stávající nabídky stran „středopravě a pro Evropskou unii“ - v souladu se skrytým půvabem evropského předsedování i nekonečného koloběhu jeho konferencí, které přes všechnu těžkopádnost pozitivně přispívají vývoji evropského myšlení a demokratické participaci všech členských států.