21.10.2019 | Svátek má Brigita


EVROPA: Rusko je hrozba. Klaus to nevidí?

23.5.2009

V rozhovoru pro LN Václav Klaus mimo jiné řekl: „Rusko jako hrozbu nevidím, já vidím Rusko jako velký, silný, ambiciózní stát a určitě je třeba být více na pozoru vůči takovému silnému, ambicióznímu státu“, ale „vydělit“ ho ze světa a „posadit ho na jiný piedestal“ je „podvod“. Vzápětí však možná až příliš obezřetně dodává, že „se nikdy nepokoušel vcítit do Ruska a jeho zájmů“. Slova prezidenta možná musí být takto diplomatická a nějaká jiná považoval za netaktická či z jiných důvodů nevhodná, jenže když už bylo řečeno „a“, bylo by namístě doříci ještě alespoň „b“.

Především co vlastně, když je řeč o Rusku, vyjadřují přídavná jména velký, silný a ambiciózní? Velký je chápáno jako stát s největšími prostorami na světě. Nic to však nevypovídá o jeho konstruktu, spočívajícím v imperiální rozpínavosti - sice na několik desetiletí v první polovině a až úplně na konci předcházejícího století přerušené, ale dál přetrvávající v konceptu alespoň ovlivňování těchto ztracených území. A nic to nevypovídá ani o úrovni a efektivnosti ovládání těchto prostor a jejich spíš převážně násilném než více méně demokratickém spravování.

Pod silný se rozumí stát s osmým největším lidským potenciálem na světě disponující mohutnými přírodními zdroji. Ale už nic to neříká o problematické produktivitě tohoto potenciálu, a proto pouze prvoplánovém využívání zdrojů. Jak tento potenciál stále obtížně slaďuje krok s různorodostí sociocivilizačního vývoje v ostatním světě či jak předpojatě a tím kontraproduktivně reaguje na globální fenomény současnosti.

A ambiciózní se eufemisticky říká místo velmocensky šovinistický. Což naplno řečeno znamená Rusy stále nesmířené se ztrátou části ovládaných národů po pádu komunistického režimu, zejména v Pobaltí a Zakavkazsku. Což znamená sentiment po bývalém vlivu na vývoj východní a střední Evropy. Což znamená neustálé sebepřesvědčování ruské společnosti o nadřazenosti Ruska jiným národům a jeho předurčení být jedním z vyvolených hybatelů vývoje lidské společnosti.

Na slova Václava Klause odmítajícího „vydělit Rusko ze světa a posadit ho na jiný piedestal“ je třeba namítnout, že to neděláme ani my, ani svět, ale naopak Rusko samo. Po pádu totalitních režimů snažících se vnutit světu svou vládu v minulém století žádná dnešní velmoc, ať již postimperiální či již jen kulturní nebo naopak novodobá ekonomická, se neuchyluje při prosazování svých zájmů k hrozbám brachiálního násilí vůči zemím, které se vymanily z jejího vlivu, či dokonce k hlásání nároku na navrácení území.

Žádný stát v současném světě nedává najevo takovou ostražitost vůči Rusku, jako ji dává Rusko vůči celému světu. Žádný stát nemá zákon o „státní politice“ ve vztahu ke krajanům v zahraničí s tak explicitním stanoviskem, že eventuální diskriminace či porušení základních občanských práv a svobod jeho krajanů ze strany zemí, v nichž žijí, bude považováno za důvod k přezkoumání politiky vůči takové zemi. Přičemž pojem krajan neznamená příslušnost k ruskému národu, ale k ruskému státu.

Sebestřednost šovinismu, který nemá co nabídnout kromě svého přesvědčení o vyvolenosti, brání Rusku být týmovým hráčem, nebo alespoň řadovým spoluúčastníkem globálních procesů, které stále více určují vývoj světa. Zahleděné do neustálého sebeutvrzování, od odvozování své identity z někdejších feudálních forem Ruské říše až po zdánlivě triviální snahu o rekonstrukci pravoslaví jako státního náboženství, Rusko samo sebe staví na „jiný piedestal“ a v zajetí této setrvalé konfrontace s ostatním světem tragicky nevnímá prioritní potřebu společné obrany proti nebezpečím ohrožujícím dosavadní civilizační zisky celé planety včetně nedoceňování terorismu.

Není nutné se „vcítit do Ruska a jeho zájmů“, abychom objevili propasti bránící Rusku být rovnoprávným partnerem jiným zemím a uplatňovat své zájmy produktivněji než jen silou až vydíráním. A stačí zvážit geopolitickou cenu České republiky, abychom na rozdíl od Václava Klause viděli, že pokud vedle Severoatlantické smlouvy nebudeme pevně vkotveni v množině evropských demokracií, bude toto Rusko pro nás vždy hrozbou.

LN, 20.5.2009

Autor je publicista








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.