EVROPA: Republika, nebo unie?
Je pozoruhodné, že poslední volební fiasko ODS, dokazujicí bezradnost a neschopnost jejích představitelů, stále zůstává bez podrobné kritiky českých medií. Naproti tomu se jejich pozornost stále víc obrácí k vládnímu úsilí připomenout české veřejnosti nedoceněný význam českého předsednictví Evropské unie a nutnosti schválit Lisabonskou smlouvu. Záhadou ale je, čím to vlastně chce český předseda té Evropské unii osladit. Proto je zajímavé, že třeba obsah a důsledky politických námluv pana Topolánka s panem Paroubkem v této souvislosti česká media berou na lehkou váhu a komentují spíše jako komickou dohru rozporů a politického úpadku ODS.
Zatímco kritici Evropské unie a odpůrci Lisabonské smlouvy jsou v mediích denně pranýřováni, obhájci „dobročinnosti“ této unie v nich nepřestávají bruselským mocnářům nejen poslušně pochlebovat, ale také vytrvale usilují o úplnou likvidaci českeho státu v poddanství soudržnosti Evropské unie a Lisabonské smlouvy. To není moc k smíchu, protože obrana demokratických svobod a zabezpečení existence českého státu vyžaduje zásadní a nekompromisní rozhodnutí, která současná vláda nikdy nebyla a jaksi ani není schopna učinit.
O co tedy jde ?
Bez závazné, celoevropsky platné ústavní smlouvy, Evropská unie i nadále zůstavá ekonomicky neproduktivní, proto i zadluženou příspěvkovou organizací, s komplexní byrokracií, s programem ilusorních výhod redistribuce příjmů a mocenských uspořádání. Jejími iniciátory, tvůrci a morálními vůdci s rozhodujícím vlivem byly a odjakživa jsou Francie a Německo, které již od začátků vytvoření kartelu západoevropských ocelářských společností, a jeho pozdější proměny v Evropské hospodářské společenství, soustavně vytvářely podmínky pro zajištění svého hegemonického, hospodářsko-politického postavení a kontroly v Evropě.
K úspěšnému dosažení všech těchto cílů už dnes chybí jenom formální přijetí závazně platné ústavní smlouvy vládami všech členských státú Evropské unie. To znamená závazné přijetí Lisabonské smlouvy a společné evropské měny. To jsou dvě nastražené pasti, ze kterých by bylo nemožné utéci, zvláště po vytvoření nových nadnárodních regionálních administrací uzemním přerozdělováním a ztrátou územní celistvosti původních států. Teprve potom by se mohlo uvažovat o vzniku evropského „superstátu“, se všemi zodpovědnostmi a povinnostmi zabezpečujícími jeho existenci a funkce.
Co by z toho republika měla ?
Evropská unie a její ústavní Lisabonská smlouva jsou instrumenty hospodářsko-politické diktatury v rukou nadnárodní administrace a centrální kontroly. To je ale systém, který není schopen v žádném případě vytvářet demokratické podmínky a příležitosti pro svobodný, hospodářsko-politický a kulturně-společenský rozvoj státu, který by aktivně podporoval iniciativu, tvořivé schopnosti, zachování národně-kulturních tradic a aspirace jeho společnosti.
Jestliže by primárním důsledkem závazného přijetí Lisabonské smlouvy byla kompletní podřízenost všech ústavně-právních demokratických institucí a podřízení České republiky centrálním ústavně-právním institucím, administrativní správě a soudům Evropské unie, a jestliže by veškeré funkce všech sektorů národního hospodářství, obchodu, bank a jiných finančních institucí České republiky byly trvale pod přísnou kontrolou a nekompromisním uplatňováním daňové a měnové politiky centrální administrací Evropské unie a Evropské banky, potom by Česká republika ztratila všechny základní a rozhodující ústavně-právní, demokratické, hospodářsko-politické a administrativní pravomoci, které jsou nezbytné k zachování existence vlastní svrchovanosti a státoprávnosti. Co by z toho republika měla? Jednoduše řečeno, nic. Přestala by existovat.
Co vše se dá od současné vlády očekávat?
Především nezměrný optimismus. Žádné rezignace, protože na to musí mít člověk povahu. Nedávno to moc pěkně vysvětlil pan Topolánek svým článkem do novin, když napsal: „Evropa je prostorem pravidel,… které tomuto prostoru dávají pevný řád a jistotu.“ Prostě, bylo to něco ve smyslu citátu jednoho českého genia, když komentoval politickou situaci slovy: „Disciplina, vy kluci pitomí, musí bejt.“
Proto nezoufejme. Na tuto vládu je stoprocentní spolehnutí, protože se ve vážných krizích vyzná. Přece celý svět ví, že nejednu krizi úspěšně překonala. Na příklad tu s panem místopředsedou Čunkem nebo stravenkami pro pracující či s komplikacemi při volbě prezidenta republiky. Všechny tyto krize byly hladce zažehnány, především díky brilantní strategii a připravenosti pana předsedy vlády, aniž by kdy existovalo nějaké nebezpečí, že se vládní koalice rozsype. Tato vláda rozhodně nepadne, přestože dnes zlé jazyky tvrdi, že je padlá.
