Kapitola z geopolitické eseje Františka Novotného Svět na rozcestí, na prahu dalšího kola staronové hry o globální trůn

Esej Svět na rozcestí jsem napsal na jaře tohoto roku jako pokus rozkrýt, kam současný svět směřuje, a nakladatelství Elka Press ji pohotově koncem září 2024 vydalo. Text sestává ze čtyř částí, první PĚT STOLETÍ HRY O GLOBÁLNÍ TRŮN popisuje mechanismus, jímž se řídí globální válčení, NEMOCNÁ DÁMA EVROPY je věnována postavení a významu Evropské unie, část SOUČASNÉ KOLO HRY O GLOBÁLNÍ TRŮN popisuje stávající globální velmocenské rozložení a ČESKÁ POZICE pak postavení České republiky. Níže uvedená ukázka pak představuje kapitolu z části NEMOCNÁ DÁMA EVROPY.

EVROPSKÉ HODNOTY

Jedním z principů, jimiž EU své panevropanství zaštiťuje, jsou „evropské hodnoty“. Neexistuje snad ani jeden z eurounijních hodnostářů, který by tuto floskuli často nerecitoval. Přitom nikde není vymezeno, co konkrétního si má člověk pod evropskými hodnotami představit. V eurounijních materiálech se vágně hovoří o demokracii, nyní s přívlastkem liberální, parlamentarismu, humanismu a lidských právech. Lisabonská smlouva v článku 2 uvádí, že „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin“.

To jsou opět všeobecná klišé, která už zaručují ústavy jednotlivých členských států, nic, co by vyžadovalo vyšší stupeň integrace.

Nicméně „evropské hodnoty“, jimiž se EU fakticky řídí, opravdu existují a americký politolog britského původu John McCormick si dal tu práci, že je definoval. Kouzlem nechtěného tak odhalil skutečnou podstatu Evropské unie. Výčet těchto hodnot je opravdu zajímavý:

- přehodnocení významu občanství a vlastenectví. Hrdost na vlast je třeba nahradit hrdostí na ideje, aby se identifikace s národy nahradila identifikací s Evropou.

- kosmopolitismus, tj. přesvědčení, že všichni Evropané patří do morálního společenství, jež přesahuje hranice států nebo národní identitu.

- komunitarismus, který na rozdíl od práv jednotlivce vyzdvihuje rovnováhu mezi zájmy jednotlivce a komunity. Evropanství tvrdí, že společnost může někdy lépe posoudit, co je pro jednotlivce dobré, nikoli naopak.

- kolektivní společnost. Evropanství akceptuje roli státu jako hospodáře a garanta společenského blahobytu.

- welfariismus neboli odkaz na evropské myšlenky, podle nichž je sice třeba vítat, oceňovat a odměňovat individuální úsilí, ale společnost má odpovědnost za zajištění co nejrovnějších podmínek a spravedlivé rozdělení příležitostí a bohatství pro všechny. Rovnost výsledků má přednost před rovností příležitostí.

- udržitelný rozvoj neboli přesvědčení, že rozvoj by měl uspokojovat potřeby současnosti, aniž by ohrožoval potřeby budoucích generací.

- nové vymezení rodiny, když stále méně Evropanů se rozhoduje pro sňatek, roste rozvodovost, klesá porodnost.

- práce pro život. Postmateriální Evropané pracují méně hodin, lépe využívají čas pro k vytváření zákonů a politiky vstřícné k rodině.

- trestní právo. Evropanství znamená větší důraz na upřednostňování řešení sporů vyjednáváním před konfrontací prostřednictvím zákona.

- multikulturalismus, zvyk integrovat stěžejní hodnoty a rysy nových skupin, s nimiž se dominantní kultury dostaly do kontaktu.

- sekularismus. Zatímco jinde na světě religiozita roste, v Evropě klesá.

- odpor k trestu smrti.

- trvalý mír.

- multilateralismus. Evropanství se vyhýbá vlastním národním zájmům ve prospěch spolupráce a konsensu, prosazuje hodnoty spíše než zájmy, spoléhá na mezinárodní pravidla a dohody, budování koalic a práci prostřednictvím mezinárodních organizací.

Výčet odhaluje to, co občané členských zemí EU zakoušejí na vlastní kůži. Nikoli že by se EU integrovala „zespodu“, realizováním požadavků obyvatelstva, ale integruje se „shora“ sociálním inženýrstvím, jehož složky McCormick přesně vystihl a které mají ideový základ v derridovské dekonstrukci a v neomarxistické vizi světa, včetně kolektivismu a práva společnosti určovat, co je pro jednotlivce dobré, definovat, co je štěstí pro všechny a běda, jestli z předem dané cesty k tomu štěstí někdo sejde. Polovinu těchto „hodnot“ by s radostí podepsal každý stalinista.

McCormickův výčet též odhaluje kolektivismus EU, takže není od věci uvést, co o kolektivismu napsal v knize Cesta do otroctví Friedrich Hayek:

„Kolektivistický systém má dvě centrální charakteristiky. Potřebu definovat společné cíle a dát skupině, která jich má dosáhnout, maximum moci k jejich dosažení. To vede k morálnímu systému, který se v jednom bodě liší od systému individuálních svobod. Nenechá jedince, aby se sám rozhodoval o tom, jakými morálními pravidly se bude řídit, a vnucuje mu centrální morálku.“

Když si uvědomíme, že hodnoty, na nichž se ustavovaly národy a zakládaly si státy, musely být tak silné, aby lidé byli ochotní za ně umírat, vtírá se následující otázka: Který Evropan by byl ochoten obětovat život za „evropské hodnoty“ z McCormickova seznamu? Kdo by byl ochoten místo za národní zájmy bojovat za nějaké, shora nadiktované ideje? Kdo by riskoval život za společnost, která „může lépe posoudit než on sám, co je pro něho dobré“?! Kdo by nasadil krk za princip, že „rovnost výsledků má přednost před rovností příležitostí“, když to znamená popření práva člověka svobodně si zvolit cestu za svým štěstím, neboť některé cesty budou uhlazeny dotacemi a jiné naopak zdrsněny pokutami a zvláštními odvody, aby se srovnaly výsledky podle ideologických kritérií? A kdo by byl ochoten bojovat za multikulturalismus, když už dnes ohrožuje především ve Francii a v Německu bezpečnost občanů, vede k vraždám učitelů, vypalování katolických kostelů a mění ulice západoevropských měst v bojiště mezi policií a islámskými mladíky? A kdo by byl ochoten položit život za „centrální morálku“?

Je zřejmé, že nic z toho nemá potenciál, aby přimělo Evropany jít do boje za tyto „evropské hodnoty“, za kolektivismus, jenž nastolují, že by za ně nešli na frontu ani příslušníci skalních panevropských stran, jako jsou v Česku Piráti a TOP 09. A k ruské invazi na Ukrajinu se členské státy EU staví na základě evropských hodnot snad rétoricky, nikoli fakticky, neboť podle škály reakcí je zřejmé, že upřednostňují staré národní zájmy. Ani reakce na boj Státu Izrael proti teroristům Hamás není shodná a podléhá různým národním mýtům. Jinak by se Španělsko, Irsko a Norsko nemohlo rozhodnout k uznání palestinského státu, přestože území tohoto státu není vymezeno a nikdo neví, kdo jej reprezentuje.

Pro starší občany těch členských zemí EU, jež spadaly po 40 let do mocenské sféry Sovětského svazu, jsou „evropské hodnoty“ noční můrou, prožíváním déjà vu, poněvadž si ještě dobře pamatují na život v komunistické totalitě, která se halila do podobného ideologického pláště. Na realizaci obdobných principů, jež McCormick uvádí jako „evropské hodnoty“, už ztroskotal komunismus, tyto principy už jednou propadly evolučním sítem, a přesto se znovu vynořují na půdě Evropské unie v přebarvené podobě neomarxismu. Je to vlastně návrat k něčemu historicky překonanému, regrese, která však v období rostoucí globální nestability světa, v době, kdy začíná další kolo hry o globální trůn, znamená nejen pro Evropu, ale pro celý západní svět ohrožení existence.

Existuje vůbec něco jako evropské hodnoty, skutečné hodnoty, společné pro tento kontinent? Ano, najdeme je, když se podíváme do historie Evropy, avšak podstatně se liší od toho, co jako hodnoty postuluje Evropská unie, a často jsou v přímém protikladu. Skutečné evropské hodnoty představují to, čím se evropská civilizace odlišila od všech ostatních, co bylo pro ni jedinečné, co jí přineslo rozkvět, ať už ekonomický nebo kulturní, co z ní učinilo vůdčí civilizaci světa.

Na prvním místě bych uvedl vynález kapitalismu, vynález institucí, jež dokáží akumulovat kapitál. Obé však nespadlo z nebe, ale stál za tím zcela nový vztah člověk – svět, přístup, který uvolnil onu životní energii, jež se skrývá v každém člověku. Vzniklo nové pojetí světa jako prostoru pro realizaci jedince, pro lidskou individualitu, a k českému národnímu mýtu můžeme přiřadit fakt, že úvodem k tomuto novému světu bylo husitství, jež hlásalo, že každý člověk má právo na přímý přístup k Bohu, že nejsou potřební žádní prostředníci, kteří dříve nebo později využijí svůj monopol, aby začali s přístupem k Bohu obchodovat. Tuto myšlenku pak rozvinul Luther a další reformátoři, kteří dali Evropanům do vínku aktivní přístup k životu a pracovitost oním pověstným protestanským rčením. „člověče, přičiň se a Bůh ti pomůže.“ A na půdě protestantismu se pak vyvinulo přesvědčení, že člověk je odpovědný za svůj osud, což zdaleka pro okolní svět neplatilo a pro islám, pro nějž je člověk loutkou v Alláhových rukou, neplatí dodnes.

Odpovědnost za vlastní osud pak nutila Evropany podnikat, přinutila je zkoumat svět vědeckými metodami, když rozvinuli helenistický vědní odkaz, zkoumat přírodu oněmi metodami, o nichž mluví Derridova dekonstrukce s pohrdáním jako o omezeném „logicko-matematickém“ pohledu na svět.

Evropa též byla kotlem, kde se neustále vařily a svářily různé ideje, skoro v každém údolí s jiným státem, s lidmi, kteří často svým odporujícím sousedům z vedlejšího údolí vštěpovali svoje názory do lebky mečem nebo úderem halapartny – i to patří k evropským hodnotám.

Na rozdíl od Číny, Indie, Afriky a indiánských říší v Americe obyvatelům Evropy, obklopené ze tří stran mořem, nezbylo než na to moře vyrazit a stát se průzkumníky světa. Možná za to může odkaz Vikingů (v knize Dějiny anglicky mluvících národů Winston Churchill napsal, že Vikingové byli tou přísadou, jež zakalila anglický národ), co nutkalo Evropany, aby nepřestávali zkoumat, co se skrývá za mořskými horizonty, dokud neprozkoumali celou zeměkouli.

Dnes je v módě tvrdit, že evropské dobrodruhy a conquistatory hnala na moře bezohledná chamtivost a tak silná touha po zlatě, že kvůli němu vyhladili celé indiánské říše. To je nepochybně pravda, nikoli však pravda celá. Již od samého počátku zámořských objevů vyplouvali s těmito kořistníky lidé, jež hnala touha po poznání, nikoli po kořisti. To třebas dokládají zápisky rhodského rytíře Antonia Pigafetty, který požádal španělského krále, aby mohl doprovázet Fernãa de Magalhãese na jeho plavbě do Indie západním směrem, z níž se stala první plavba v dějinách kolem světa. Pigafetta měl štěstí, přežil všechny útrapy a stal se jedním z 18 mužů, kteří jako první obepluli svět. Zápisky z plavby dedikoval velmistru rhodského řádu a v předmluvě uvádí:

… maje tehdy sdostatek zpráv, ať už z mnoha knih přečtených či od různých osob, ...o velkých a úžasných věcech na moři Okeán zvaném, rozhodl jsem se, s milostivým souhlasem majestátu císařského a zmíněného mého pána, vlastních zkušeností nabýt a jít se na tyto věci podívat, ježto mně samotnému mi nejedno uspokojení poskytnout mohly a známost jména mého u potomků by mi rovněž zajistily.

Antonio Pigafetta se tak stal prvním z řady tisíců Evropanů, kteří v dalších staletích vyráželi do světa nikoli za kořistěním, ale aby se šli „na ty věci podívat“, a vraceli se s poklady cennějšími než zlato a stříbro, totiž s věděním. A nejen to, oni se s těmi poklady nezištně rozdělili se zbytkem světa, neboť své zprávy o divech světa uveřejňovali, jak to učinil Pigafetta svou Zprávou o první cestě kolem světa a Amerigo Vespucci, když v roce 1503 zveřejnil leták Mundus Novus s popisem Nového světa, který se četl po celé Evropě a dal novému kontinentu podle autora jméno Amerika.

Ani Britové či Francouzi nebo další evropské národy si zeměpisní objevy a vůbec vědecké poznatky nenechávali pro sebe, takže je ostudné, když nedávno wokeři v Austrálii zhanobili sochu mořeplavce Jamese Cooka, z jehož map a poznatků se jako děti určitě ve škole učili zeměpis.

Byli to dnes tolik opovrhování „bílí heterosexuální muži“, kteří zmapovali svět a dali celému lidstvu povědomí, jak vlastně vypadá domov, ve kterém žijí. A to platí pro všechny vědní obory, matematiku, fyziku, chemii, biologii atd., jež též převážně bílí heterosexuální muži darovali celému lidstvu, i těm, kteří je dnes ostouzejí a činí je odpovědné za všechny hříchy světa. A u vzniku kybernetiky, která se stala základem dnešního informatického světa, jehož pohodlí teprve umožnilo vznik progresivismu s genderovými studiemi a filozofům jako Derrida pohodlný život v jejich věžích ze slonoviny, stáli též bílí heterosexuální muži.

Co je tedy skutečnou evropskou hodnotou? Především poznatek, že lidi nelze organizovat jako společenství sociálního hmyzu, což platilo pro orientální despocie a pro korporátní režimy, jako byla fašistická Itálie (a zřejmě by platilo pro budoucí svět ovládaný globálními korporáty), že lidé tvoří soubor individualit, kde každý jeho prvek, každý jedinec má právo si volit „cestu ke štěstí“ podle svého rozumu. Že ideální stát je pouhou servisní organizací pro tyto „cesty“, že tomuto konceptu se nejvíce blíží evropský vynález kapitalismu s tržní ekonomikou, protože jen ten umožňuje zapojit do civilizačního procesu tvůrčí energii každého člověka a nejen sloužit egoistickým cílům vybraných privilegovaných jedinců, ať už to byli autokratičtí panovníci, diktátoři, ústřední výbory komunistických stran nebo elitářské skupiny intelektuálů, jako byla frankfurtská škola – kteří jsou přesvědčeni, že mají patent na rozum a tudíž právo diktovat ostatním, jak mají žít.

Druhou významnou evropskou hodnotou je touha po poznání, doplout až za ty nejzazší horizonty, ať už skutečné nebo ty pomyslné vědecké, jež dovedly lidstvo jak do mikrokosmu tak do makrokosmu, protože kosmonautika byla především evropský sen a a raketový motor s kapalným palivem pak evropský vynález.

Kolébkou světové vědy byla opět ta Evropa bílého heterosexuálního muže, takže vědecko-kritický přístup k realitě je další evropskou hodnotou s neustálým pochybováním sama o sobě, poněvadž poznání se rodí z pochyb a nikoli z konsensu, jímž se neustále ohání Mezivládní panel pro změnu klimatu při OSN. Konsensus znamená dogma – a dogma je průvodcem víry, nikoli rozumu, natož vědy.

František Novotný, Svět na rozcestí, další kolo staronové hry o globální trůn, nakladatelství Elka Press, Praha 2024