Evropská komise je velmi znepokojena nedostatkem vůle provést v členských zemích patnáctky nezbytné reformy, které jsou předpokladem k naplnění vize EU, a sice že v roce 2010 bude mít Unie nejvýkonnější světovou ekonomiku. A co že to vlastně „tvrdé jádro“ EU tolik znervózňuje?

Je to existující propastný rozdíl mezi produktivitou práce docilovanou v zemích patnáctky a úrovní USA, která se (zatím) stále zvětšuje v neprospěch EU. Zvyšování výkonnosti ekonomiky považuje EK za věc principiální. Jde o faktor přímo určující a ovlivňující životní úroveň obyvatel EU a je to motor který vytváří zdroje bohatství každé země. S výkonností ekonomiky úzce souvisí i její konkurenceschopnost a odvozeně i konkurenceschopnost dané země. I naše zaostávání v produktivitě práce a ve výkonnosti ekonomiky ve srovnání s tvrdým jádrem EU narůstá.

Naše schopnost investovat do vědy a výzkumu a vůle k provedení reformy školství a investic „do lidí“ se výrazně podvazuje. Nejsou totiž peníze. Ekonomika prý nedokáže potřebné zdroje generovat. Pokud jde o efektivnost a účinnost při využívání finančních zdrojů, filozofie po nás potopa a ono to nějak dopadne vede k plýtvání, které si ani bohaté státy nedovolí. I proto jsou bohaté.

Přitom - pokud jde o intenzitu práce, v té jsme byli vždycky dobří. V upracovanosti vedou Češi světové tabulky. Upracovanost ale souvisí s pracovitostí jen vzdáleně. Pracovitý člověk v dobré firmě totiž v racionálním prostředí s vysokou organizací práce pracuje v pohodě a ve stejném rytmu po celou pracovní dobu, a přitom vytvoří mnohem více nežli pracovník, který neví, co bude ten den vůbec dělat. Pak si musí sehnat práci, úkol, materiál, výkresy a k vlastnímu pracovnímu výkonu se dostane v přesčasových hodinách. Potom spěchá, aby byl včas doma, část výrobků ve spěchu před koncem šichty zkazí, takže ráno přijde dřív, napravit a dodělat včerejší resty. Totálně psychicky vyřízený odjíždí v pátek na chatu s vozíkem za autem plným stavebního materiálu, aby dělal zednické práce, které neumí. A v pondělí půlku pracovní doby profláká, aby se z víkendu vzpamatoval. Zatímco dělník u dobré fabriky odjíždí s rodinou na víkend lyžovat do Alp. Na zednické práce si zjedná profesionály a nefušuje do něčeho, co neumí dokonale...

U nás se bohužel stále ctí průměr a toleruje neprofesionalita hraničící s fušerstvím. Všeumělové, kteří umějí všechno, a nic pořádně, přispívají k tomu, že kvalita pořád ještě není tím hlavním atributem naší produkce. A s levným šmejdem ve světě ani doma nemůžeme uspět, neboť od toho jsou tu jiná teritoria, odkud se laciným polobrakem zaplavuje svět..

Nadprůměrný úspěch spojený s efektivním výkonem a perfekcionismus pořád ještě není hodnotou, která by stála na vrcholu pyramidy priorit. Mohli by vyprávět podnikatelé, zahraniční investoři a ti, co něco dokázali a vymysleli, o martyriu, se kterým se museli vypořádat.

A tak je jenom přirozené, že třeba vysokoškolský profesor je stále honorován devětkrát hůř nežli jeho západoevropský kolega. Nikoho nemůže nadchnout představa, že náš průměrný plat je šestinásobně nižší nežli průměrný plat v EU a v přepočtu na kupní sílu je 35% průměru „staré“ EU. Příchod desítky nových států do Unie sílu a výkonnost EU posílí ztěží. Posílí to „sebevědomí“ států jako ČR, které se nově nastavenému průměru, ovlivněnému nově přistoupivším chudobincem Evropy, skokem přiblížily, aniž musely hnout prstem. I proto ten poplach EK. Došlo jim totiž, že je třeba velmi ambiciozní záměr odpískat. Prostě na to Evropa zatím zdaleka nemá.

Na výkonnosti ekonomiky nezávisí jen úroveň platů, úroveň životního standardu a míra bohatství obyvatel EU, ale také – a to zejména - postavení, síla a vliv EU ve světě. Konkurence USA, Japonska i Indie a Číny je neúprosná. Kdo nechce zůstat na periferii, musí včas pochopit, kdy přestává legrace a začíná tvrdý boj o místo na slunci.

A propos… Nejbohatší státy EU mají příjem na hlavu více než 28 000 eur, Španělsko Řecko a Portugalsko kolem 10 000 eur, Česko asi 5500 eur. A kdo si chce tyhle hodnoty více přiblížit, může si zkusmo přepočítat svůj příjem či důchod aktuálním (čili momentálně velmi příznivým) kurzem koruny k euru. A věřte, že dostanete velmi traumatizující výsledky. Ono totiž 25 000 Kč vypadá úplně jinak nežli necelých 900 eur. I proto zavedení eura není politicky přitažlivé. Desítky tisíc korun proměněné na desítky a stovky eur jsou psychologicky obtížně akceptovatelné, a pro lid zcela pochopitelně všeobecně deprimující.