České stanovisko nepodepsat smlouvu o evropské rozpočtové unii vyvolalo roztržku ve vládní koalici. Z členských zemí Evropské unie se ke vznikající smlouvě kromě České republiky nepřipojila také Velká Británie.

Mimochodem, je těžké se věcně a odborně bavit o něčem, co většina lidí zatím nečetla a na co není ani v Bruselu jednoznačný názor. Vlastní znění paktu bylo dlouho neveřejné. Smlouva, která má šestnáct článků a jedenáct stran a je zatím k dispozici pouze v anglickém jazyce, byla publikována teprve po summitu na stránkách Evropské rady. Ani evropští poslanci k návrhům textu této smlouvy neměli před jednáním přistup. Ostatně i socialistický prezident Evropského parlamentu Martin Schultz ve svém příspěvku na Radě apeloval na to, že nyní není čas měnit smlouvy, že je třeba se zaměřit na řešení reálných problémů jako nezaměstnanost a hospodářský růst. Plédoval proti dvoukolejné Evropské unii, kdy vzniká nová smlouva mimo rámec stávajících smluv.

Premiér Petr Nečas se zachoval velmi zodpovědně, neboť si není jistý podporou ve společnosti ani na české politické scéně. Je těžké podepsat něco, co nemá podporu ratifikačních orgánů. Jak všichni víme, ani koalice (VV jsou proti, TOP 09 pro), natož celá Sněmovna není v této věci zajedno. Prezident je proti. Jde totiž o tak silný posun v politické integraci Evropské unie, že o něm musí rozhodnout občané. Podle výzkumů veřejného mínění je jejich názor spíše zdrženlivý; lidé jsou spíše proti tomuto paktu, stejně jako jsou proti zavedení eura. Pokud by premiér Nečas deklaroval, že pakt podepíše, choval by se neodpovědně.

Rád bych také připomněl, že premiér Nečas udělal přesně to, k čemu měl mandát od vlády. V tomto mandátu se na straně 5 doslova píše: "Česká republika učiní rozhodnutí o případném podpisu této Smlouvy až po důkladném prostudování jejího konečného znění. Vláda rozhodla o tom, že případná ratifikace této Smlouvy předpokládá souhlas obou komor Parlamentu ČR vyslovený ústavní většinou nebo souhlas v referendu. S ohledem na to, že Smlouva zásadním způsobem změní povahu eurozóny, bude třeba pozdější přijetí eura spojené s účinností této Smlouvy vůči ČR v naší zemi schválit v referendu. Bez dohody na této věci nebudu moci Smlouvu podepsat." Je zjevné, že po několika hodinách jednání nemohl odpovědně ke smlouvě svůj podpis připojit.

Uvědomme si také, že smlouva bude muset projít ratifikačním procesem v jednotlivých státech a vůbec není jisté, jestli všechny členské země tento proces absolvují pozitivně. Například u Švédska a Irska si rozhodně jistý nejsem. Smlouva navíc umožňuje se k ní připojit v budoucnu. Jde skutečně o tak silný posun v politické integraci Evropské unie, že o něm musí rozhodnout občané, nejlépe společně s rozhodnutím o vstupu či nevstupu České republiky do eurozóny. Pokud se budou dodržovat pravidla, pokud se nebude opakovat situace jako u Paktu stability, který nejprve porušila Francie s Německem a následně došlo k jeho zjemnění, pak věřím, že i občané České republiky tuto smlouvu přijmou. Obavy z toho, že se Česká republika dostane na okraj evropské integrace a že naši zástupci nebudou zváni na summity, a ztratíme tak možnost jednat i o otázkách suverenity státu, se mi zdají neopodstatněné.

Domnívám se, že bychom měli mít v této době trochu více sebevědomí. Podívejme se na to, jak si stojí ostatní státy nejenom v eurozóně, ale v Evropské unii. Co se týče zadlužení a deficitu, tak Česká republika je na tom s několika málo státy relativně velmi dobře. Pokusím-li se tento stav shrnout, my nepotřebujeme někoho, kdo by nám dirigoval, jak máme sestavovat rozpočet či jak se máme chovat. I náš rating byl jako jedinému ze států zvýšen o dva stupně, a to jenom proto, že pokračujeme v reformách. Kdyby k tomu takto přistupovaly všechny země, myslím, že bychom ani žádné další smlouvy nepotřebovali.

Autor je místopředseda Evropského parlamentu