Progresivní levice vyzývá Evropu i Nečasovu vládu, aby přehodnotily přístup k Izraeli

Když před čtyřmi lety zahájil Izrael invazi do Gazy proti trvajícímu raketovému ostřelování Hamásem, Topolánkova vláda se právě ujímala předsednictví v Evropské unii. Jasně se postavila za právo židovského státu na sebeobranu a vicepremiér Martin Bursík, tehdy šéf Strany zelených, ani necekl.

Když před dvěma týdny zahájil Izrael nálety na Gazu proti trvajícímu raketovému ostřelování Hamásem, na českém kolbišti se proti tomu nejvýrazněji postavila Strana zelených. Přesněji řečeno se postavila proti tomu, aby česká vláda podpořila právo na obranu "jedné strany konfliktu". Bylo to před sjezdem, kde pozici šéfa obhájil Ondřej Liška.

Ne snad že by stanovisko zelených něco zásadního ovlivnilo, ale je to zajímavá sonda svědčící o jistých posunech. Nejde ani tak o posuny v okrajové straně. Jde spíše o to, jak právě ona odráží trendy progresivní levice západní Evropy. A tyto trendy směřují k oslabení, ba delegitimizaci židovského státu.

Když okupace tak krásně zní

Řekněme rovnou, že čerstvé příměří mezi Izraelem a Hamásem působí podivně. Kdo vůbec vyhrál? O tom se přou analytici a komentátoři ve světě. Nápadné je, že na rozdíl od předchozí operace Lité olovo (2008/2009) Izrael nepřistoupil k pozemní ofenzivě. Jinými slovy: ten konflikt byl měkčí než před čtyřmi lety, Izrael byl méně důsledný v bojovém nasazení a více dbal na omezení civilních ztrát mezi Palestinci v Gaze. Bylo mu to něco platné?

Jak v čem. Izrael alespoň na čas přerušil ohrožení svých občanů raketami. A hlavně stabilizoval vztah s Egyptem. Pokud je egyptským prezidentem islamista, který odmítá jen vyslovit slovo Izrael (v arabském světě se používá politicky korektní výraz "sionistická entita"), tak jím dojednané příměří se považuje za úspěch a krok k nějakým pravidlům vzájemného fungování.

Jak o dohodě napsal v Ha’arecu Aluf Benn: "Neopírá se o lásku, vzájemné uznání či sdílenou ideologii, ale o společný zájem na bázi rovnováhy strachu. Tu tvoří palebná síla izraelského letectva versus schopnost Hamásu ostřelovat Izrael raketami." Ale určitě si Izrael nepomohl u svých kritiků. A tady se vracíme do Evropy a k Liškovým zeleným.

Ve svém prohlášení zelení kritizují premiéra Nečase a českou diplomacii za to, že prý odsuzují či naopak ospravedlňují násilí pouze jedné ze stran konfliktu. A skutečnému řešení konfliktu prý brání trvající vojenská nadvláda Izraele nad Palestinou. Myslí to zelení vážně? Či snad nevědí, že právě z Gazy se Izrael stáhl už před sedmi lety? Asi to vědí, ale když ten argument okupace tak krásně a pokrokově zní.

Nicméně je dobré připomenout jednu důležitou věc. I když mluvíme o "obou stranách konfliktu" a necháme stranou kauzalitu, tak těmito stranami nyní nebyli Izraelci a Palestinci jako takoví, nýbrž Izrael a Hamás. I to jsou "obě strany konfliktu"? Pak by se ovšem mělo hovořit o "obou stranách konfliktu" i v zápasu mezi Obamovou Amerikou a Al Kajdou. Tak daleko progresisté nejdou, ale v případě Izraele a vztahu k němu chtějí, aby i česká vláda házela do jednoho pytle plošné raketové útoky na civilní areály a cílenou obranu proti nim.

Ani antisemitismus, ani sionismus

Toho, co tu žádají okrajoví zelení, se v Německu chopila silná sociální demokracie. Před čtyřmi lety kancléřka Merkelová řekla, že bezpečnost Izraele je součástí státního zájmu Německa. Teď ale zahraniční mluvčí SPD Rolf Mützenich sdělil, že tato vazba "zbytečně omezila manévrovací prostor vůči izraelské vládě". Zní to neutrálně, ale v zemi, jež historicky nese za bezpečnost Židů zvláštní odpovědnost, z toho má člověk zvláštní pocit. Asi takový, že to četl už před půl rokem v poetických tezích Güntera Grasse: Izrael ohrožuje mír; má jaderný arzenál; Německo by mu tedy nemělo dodávat sofistikované zbraně.

Český kontext je samozřejmě jiný. Ale i tady jde požadavek zelených proti tradici, která se táhne od T. G. Masaryka přes Jana Masaryka až po Václava Havla. Nadstandardní vztahy s Izraelem se neopírají o ideologii, ale o jistou společně sdílenou zkušenost života v ohrožení. Stačí vzpomenout na říjen 2001 a "československou řeč" premiéra Šarona. Když tehdy Amerika odmítla účast Izraele v mezinárodní koalici proti terorismu, Šaron řekl v narážce na rok 1938, že jeho země nebude druhým Československem a bude se bránit. Jenže teď se i z Prahy ozývají hlasy takovou obranu zpochybňující.

Odkud ideově čerpají?

Tradiční antisemitismus už je passé. Dnes čerpají spíš z odporu k národnímu státu, jehož ukázku vidí v sionismu – myšlence státu židovského. Krystalicky to formuloval starosta švédského Malmö (města se silnou muslimskou komunitou), sociální demokrat Ilmar Reepalu: "Neakceptujeme ani antisemitismus, ani sionismus." A po útoku na místní židovskou obec vyzval její představitele, aby odmítli sionismus a tím zamezili dalším problémům. Kdy už jsme slyšeli, že Židé si mohou za své problémy sami? Raději ani nevzpomínat.

LN, 27.11.2012