Málo platné, současná imigrační krize beze sporu zvýšila vzdělanost českého národa. Co jsme věděli o muslimech a podstatě jejich náboženství ještě před rokem a půl? Odpověď je jednoduchá, zhola nic. Dnes už víme, a to především díky internetové komunikaci, téměř vše. Víme nejen, že korán je už od svého vzniku rozdělen na dvě značně si odporující části, víme, že jeho kapitoly jsou nepochybně záměrně poněkud chronologicky zpřeházeny, víme, že jsou v něm verše tzv. nadřazené a podřazené, které si většinou navzájem odporují. Dále víme, že korán není jedinou muslimskou liturgií, je součástí tzv. sunny, která obsahuje také nejstarší životopisy proroka Mohameda, a víme, že je v ní neoddělitelně zabudován „prováděcí návod k praktickému životu“ každého pravověrného muslima, který se nazývá šaría. Institut, který někteří nazývají „islámským právním kodexem“.
Navíc už víme více než dost o různých podobách islámského dualismu, což znamená, že jsme schopni poodhalit roušku pouhého náboženství a jasně rozpoznat záměrně zakrývanou politickou stránku islámu. Známe jejich politické cíle a máme dostatek informací o prostředcích, kterými chtějí ovládnout jednotlivé země, jejich národy, a postupně i celý svět. To je politická doktrína islámu, jednoznačně deklarovaná v jejich „náboženských“ textech. Nastalá masová invaze muslimů do Evropy je prostředkem, kterým chtějí svého politického plánu dosáhnout. Víme to nejen díky podrobným analýzám Centra pro studium politického islámu - CSPI (viz publikaci Bill Warner: Právo šaría pro nemuslimy, pdf), ale také díky pečlivému sledování veřejných vystoupení a projevů samotných muslimských vůdců. Většina z nich je vůči nám arogantně otevřená a svá „konečná řešení“ se nesnaží zakrývat.
Ať se multikulturalisté snaží tato fakta a jejich možné smrtící dopady na naše vlastní kulturní prostředí jakkoli zlehčovat, čím dál tím větší části tradiční evropské populace začíná být jasné, že se právě teď děje na území našeho kontinentu něco velice neobvyklého, něco velice nebezpečného, něco, co lze bez nadsázky nazvat válkou dvou naprosto rozdílných civilizací a společenských systémů. Je třeba si uvědomit, že demokracie je po pětadvaceti letech relativního klidu znovu vážně ohrožena, a vyhlásit odpovídající pohotovost.
Hovořil jsem o čím dál tím větší části evropské populace, která si konečně uvědomuje podstatu nastalé krize. To mě zákonitě přivádí k úvaze o nejnovější, v médiích tzv. hlavního proudu dnes stále častěji používané nálepce – „populismus“. Všichni, kdo se chtějí bránit postupné islamizaci, zejména ti zodpovědní mezi politiky, jsou náhle onálepkováni jako populisté.
S předchozími nálepkami fašistů, rasistů či xenofobů jsme se snadno vypořádali. Těžko uvěřit, že většina národa, který si nepřeje přijmout nám cizí a nepřátelskou doktrínu politického islámu, jsou zrovna všichni fašisté, a tudíž zároveň rasisté. Nesmyslnost této nálepky je jasná. Podobně nesmyslná je nálepka xenofobie, protože se zde nejedná o obavu z čehosi neznámého, ale o obavu z dnes už velmi dobře popsaného fenoménu politického islámu, jehož světovládné cíle byly již mnohokrát veřejně odhaleny. Rádoby intelektuálové si totiž zvykli házet cizími výrazy, pokud možno latinskými, v naději, že většina konzumentů nezná skutečný význam těchto slov. To je případ všech těch fobií a to je také případ populismu.
Podívejme se do encyklopedie, která říká: „Populismus je politická filosofie hájící práva a moc lidu v jeho boji s privilegovanými elitami.“ A dále: „Populismus je politické hnutí organizované na základě této filosofie.“ Definice, kterou by si měl zapamatovat každý. A veřejnoprávním moderátorům by ji měl někdo milosrdně nacpat do jejich mozků.
Mezi evropskými politiky, a týká se to většiny evropských národů, stále sílí hlas těch, kteří zastávají většinový názor občanů svých zemí. Občané jednoduše nechápou, proč by měli svou prací živit statisíce cizích nájezdníků (zde hovořím o těch, kteří právo na asyl v žádném případě nemají), když se v sociálních systémech mnoha evropských zemí nedostává na vlastní bezdomovce, na péči o těžce nemocné, na trvale zdravotně postižené, na podstatnou část důchodců, a to nehovořím ani o zátěži, kterou představují nová, Evropskou komisí naoktrojovaná sociální privilegia tzv. nepřizpůsobivých etnických menšin.
Politik, který bere toto vše zodpovědně v potaz, je našimi veřejnoprávními médii pejorativně onálepkován jako populista. Zastavme se na moment a udělejme si jasno. Máme přece demokracii. Ve zkratce je to lid (populus), který si volí svého zástupce, aby v systému řízení země hájil jeho potřeby, názory a zájmy. Politik, který reprezentuje a hájí veřejné mínění většiny svých voličů, je právě tím správným zástupcem lidu, kterým má být. Zároveň se však od něho očekává, že bude schopen společnost, která si ho vybrala volbou, vést k jejímu všeobecnému prospěchu, nikoli naopak. Politik, který plní své poslání podle všech nezpochybnitelných pravidel, ke kterým se při převzetí svého mandátu zavázal, je často veřejnoprávní nálepkou „populista“ záměrně odsouván do šedé zóny jakési nedůvěryhodnosti. Ve skutečnosti může být takový politik právě tím člověkem, kterého všichni potřebujeme. Jak dlouho si tedy necháme podobné pejorativní nálepkování líbit?
Vyvstává zde zásadní otázka. Veřejnoprávní média jsou financována pomocí koncesionářských poplatků, jakési „mediální daně“, kterou platí každý z nás. Hlavní komerční stanice žijí z reklamy, kterou zaplatíme opět my, když to či ono zboží nakupujeme. Převládající názor našeho veřejného mínění je po všech mnohokrát opakovaných průzkumech dostatečně znám. Většina našeho národa si islamizaci Evropy nepřeje. Komu tedy naše tzv. média hlavního proudu - a zejména ta veřejnoprávní, za naše vlastní peníze - ve skutečnosti slouží?
Počet dobře informovaných občanů především díky alternativním svobodným médiím neustále roste a nesmíme zapomenout, že tito občané jsou zároveň budoucími voliči. Pro falešné politické hráče není větší pohroma, než dobře informovaný volič. Takový, který jim vidí do karet. Dobře si to pamatujme při kterýchkoli příštích volbách, protože každé, i ty méně důležité volby, se mohou stát malými referendy, kterými rozhodujeme o naší vlastní budoucnosti. Nemusí to nutně platit vždy, ale ukazuje se, že za jistých okolností může být i populismus dobrý. Je to filosofie prosazující vůli lidu proti nečitelným a často velmi podezřelým zájmům mnohdy samozvaných privilegovaných elit. Klíčem k odporu zůstává dobře informovaný volič.