V Rakousku neslábne vliv pestrých ultrapravicových uskupení, stavějících mimo jiné na základech xenofobie, ba neonacismu. V Polsku se z úst politiků rádobydemokratických stran linou nenávistná antisemitská prohlášení, o sklonu k perzekuci sexuálních menšin ani nemluvě. Polský poslanec Giertych šokoval kolegy v Evropském parlamentu opěvováním diktátorů Franka a Salazara. Na Slovensku řídí jednu z vládních stran politik, který otevřeně napadá Tomáše G. Masaryka a jeho odkaz a který rozpoutává napětí mezi slovenskou a maďarskou populací. V Maďarsku stále neutichly hlasy zpochybňující trianonské pilíře středoevropského uspořádání. V Německu má necitlivý a historii zkreslující projekt Centra proti vyháněním podporu samotné kancléřky Merkelové.

To je opravdu ve středoevropském prostoru tolik nahromaděných emocí, které neumíme odbourat jinak, než vypouštěním nebezpečných džinů z lahví intolerance a nenávisti? Skutečně je tak obtížné hledat společné jmenovatele, od nichž by šlo odvinout intenzivní komunikaci a spolupráci, jak jsme o ní snili na sklonku horkého roku 1989?

Střední Evropa patří k nejzajímavějším a nejnadějnějším regionům Evropské unie. Máme možnost ruku v ruce hájit na bruselské půdě společné středoevropské zájmy. Můžeme dodávat nové podněty evropské integraci. Můžeme výrazně ovlivnit další rozšiřování EU na východ.

Místo toho jsme svědky tendencí spíše dezintegračních. Pak už se nelze divit ani tomu, že muž, kterému kardinálně záleželo na jednotné, mírové a spolupracující Evropě, dr. Eduard Beneš, je za naší západní hranicí líčen bezmála jako válečný zločinec ubližující těm, jež prostě neměl rád. Když kdysi Václav Havel napsal pro německý tisk článek nazvaný „Beneš byl náš de Gaulle“, nemyslel pouze na spoluzakladatele československého státu, ale také na jednoho z architektů Společnosti národů a člověka, který byl tvrdě konfrontován s nejtěžšími dějinnými okamžiky dvacátého století.

Vytvářet benešovskou koalici jdoucí napříč střední Evropou by bylo bohužel odsouzeno k neúspěchu. Reálné by však mohlo být ustavení „koalice paměti“. Nemám na mysli pouze tu individuální. V některých českých městech si dokáží vzpomenout na oběti divokého odsunu po skončení druhé světové války, jinde umí zapomenout i na romské koncentrační tábory. Stejně tak bychom asi těžko hledali někoho, kdo se omluví Čechům vyhnaným ze svých příhraničních domovů v roce 1938. Individuální paměť je selektivní a nevynutitelná.

Existuje však i jiný typ paměti. Na ten mysleli prezidenti Německa a Polska J. Rau a A. Kwasniewski při gdaňských jednáních v říjnu 2003. Oba podpořili projekty kritického zkoumání společné minulosti, a zároveň odmítli obnovu jakýchkoli snah německých vyhnaneckých svazů „předkládat účty“ takzvaným vyhaněčským státům, neboli strategii těch kruhů, které v otázce poválečného transferu účelově přepisují dějiny. Na gdaňské prohlášení navázal projekt sítě památných míst a kooperujících badatelských center „Paměť a solidarita“. Škoda, že opatrný přístup české vlády a diplomacie tuto myšlenku nepomohl rozvinout do evropsky atraktivního rozměru.

Všimněme si toho rozdílu. Centrum proti vyháněním je veskrze ideologickým konceptem. Klade si za cíl interpretovat „dobro“ a „zlo“, udílet hodnotící znaménka a ospravedlňovat vytrvalé úsilí extrémních krajanských spolků sudetských Němců o revizi událostí první poloviny dvacátého století na českém a polském území. Centra „Paměť a solidarita“ neřinčí zbraněmi, nevyhrožují odvetou. Pouze vybízejí k přemýšlení.

Části Evropy, kterou obýváme, nechybí planoucí srdce, ale empatie, schopnost vžít se aspoň na chvíli do kůže druhých, zohlednit jejich emoce, radosti i bolest. Na hrubý pytel dáváme hrubou záplatu, rozdílně stanovujeme ceny životů.

Náš kontinent potřebuje pamětní body, které budou příštím generacím připomínat přelomové okamžiky, dobré i zlé, v historii, ale třeba i umění či technice. Měly by nezaujatě ukazovat, co se kdy kde podařilo a co se naopak nepovedlo. Sloužily by turistům, stejně jako studentům. Daly by se z nich odvodit příčiny i následky, vina i trest. Kolem nich by se rozvíjely aktivity místních občanských sdružení – vzdělávací, badatelské, kulturní. Mohly by být studánkami evropského patriotismu, protiváhou snah bořit, rozkládat střední Evropu, šířit povrchní nacionalismus.

Dosavadní situace je neutěšená. V Německu bují předsudky o Češích a ani naše ohlížení se do komplikované minulosti není vždy racionální. Máme židovské muzeum, máme Muzeum romské kultury v Brně, ale nemáme instituci, která by studovala dějiny Němců žijících v českých zemích. Jako by to vypadalo, že to žádný význam pro Čechy nemá. Teprve nedávno v Ústí nad Labem vzniklo Collegium Bohemicum, instituce, která se tomu bude systematicky věnovat na profesionální, mezinárodně uznávané úrovni a bude kooperovat s odbornými pracovišti jinde v Evropě a na světě. S velkým zpožděním zde vzniká místo, kde bude dostupná oponentura pro různá historická klišé a nepřesnosti, které se objevují na obou stranách. Mimochodem, jedním z prvních témat, které Collegium Bohemicum začalo v loňském roce zpracovávat, je osud antifašistů, kteří po roce 1945 byli postiženi v rámci opatření proti nepřátelskému obyvatelstvu. Jedná se o projekt, který vyplývá z gesta předsedy vlády Jiřího Paroubka v srpnu 2005, když se omluvil těm lidem, kteří byli odpůrci nacismu a fašismu, a přitom v zmatku a chaosu prvních poválečných měsíců a roků nebyli odměněni, ale naopak zařazeni na stranu nepřátel. Obdobný tým lidí se osvědčil již v devadesátých letech, kdy vydával tiskem memoáry Ústečanů z pohledu české menšiny, z pohledu německé měšťanské rodiny, z pohledu německé katolické aristokracie a z pohledu německo-židovské rodiny.

Je smutné, že Česká republika velmi liknavě podněcuje a podporuje projekty určené budoucnosti a zároveň podceňuje akce, při kterých jsou oživováni hrůzní duchové minulosti. Když ministr zahraničí první Topolánkovy vlády Alexandr Vondra označil vybudování „Centra proti vyháněním“ paní Steinbachové za „vnitroněmeckou věc“, dopustil se chyby příznačné a ostudné zároveň. Naopak: jedná se o záležitost, která by neměla zůstat skryta za národními hranicemi, nýbrž být dobře viditelná v globálním rámci. Týká se vítězů i poražených, generací dědů i vnuků. Pokud tendence, které zaznívají z Berlína, budeme bagatelizovat, nedivme se pak, že výklad druhdy nesporných historických fakt si jednoho dne budou uzurpovat síly, které by měly raději mlčet.

K poválečnému vysídlení Němců z českého pohraničí můžeme být kritičtí méně i více. Obdobně se mohou různit i názory na vztahy Poláků s Němci. Co však zůstává mimo diskusi, je anatomie druhé světové války a podíl valné části německého obyvatelstva Sudet na rozpoutání krvavého konfliktu. Mnohé napovídá skutečnost, že když přední němečtí antifašisté - a to i z řad významných literátů, hudebníků, vědců – prchali před hitlerovskou krutovládou v Německu, azyl nenacházeli u svých krajanů v Karlových Varech či Liberci, ale v Praze a dalších městech s většinovým českým faktorem.

Centrum proti vyháněním je počinem provokativním, pubertálním a veskrze nedospělým. Dialog rovných s rovnými je od něj – před hezké proklamace – očekávatelný jen stěží. Proto by mělo být předmětem pozorné rozpravy evropských politických špiček.

Jsou to už desítky let, kdy Karl Jaspers napsal: „Na jedné straně jsme citliví k výčitkám, ale na druhé straně velmi snadno vyčítáme druhým. Nechceme si dál ubližovat, ale rozhorlujeme se snadno, když morálně posuzujeme druhé. To je následek otravy moralismem.“ Proto ještě můžeme dopřát Centru proti vyháněním čas, aby prokázalo, že není jen mauzoleem, zdí nářků či prostředkem k legitimizaci revanšistických ataků. Jaspers koneckonců kritizuje „ploché tlachání o vině“, které „klade bez rozdílu všechno na jednu rovinu a posuzuje to v hrubém závěru jako špatný soudce.“

Jde však o to, abychom z pomyslného evropského staveniště nevytvářeli minové pole, prostor destabilizace, v jehož rámci jedinou povolenou činností je demolování. Stále je ještě čas upřednostnit vzpomínky na spolupráci Čechů a Němců v dlouhých staletích před neblahou zkušeností z doby, která šílela vymknutá z kloubů. K tomu je ale potřeba vzájemná ochota. Ze spolkové republiky bohužel zaznívá pramálo a česká oficiální politika uvízla u pasivního přehlíživého postoje, místo aby pečlivěji rozlišovala, co je a co není „vnitroněmecké“ a zkoumala kupříkladu cesty, jak Centrum proti vyháněním zastínit pamětnými místy pro budoucnost, jejichž kořeny celkem logicky nejsou v Berlíně, ale Gdaňsku.

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD