Patnáctý únor 2015 (podpis dohody označované jako Minsk II) a patnáctý březen 1939. Bez 28 dnů 76 let. Je to málo, nebo mnoho času, který dělí ta dvě období?
Patnáctý březen letos proběhl v klidu, bez velkých okázalostí. Zato jsme se dozvěděli, že na oslavy konce druhé světové války do Moskvy pojedou přední evropští politici, včetně Merklové. Jen se, na rozdíl od jednoho statečného prezidenta, nebudou ukazovat na vojenské přehlídce. Současný prezident není pokrytec. Proto je „pevně rozhodnut“, jak pravil jeho mluvčí, účastnit se té podívané. Je to jen měsíc, co byla podepsána dohoda Mnichov II (pro Ukrajinu Minsk II), kterou směl na rozdíl od prezidenta Beneše podepsat ten, o kom se jednalo - prezident Porošenko. Takovou poctu si zasloužil za to, že s podstatně slabší a méně disciplinovanou armádou, než mělo Československo v roce 1938, byl nejen odhodlán, ale skutečně čelil agresi cizí velmoci.
Bez ironie oceňuji, že současný prezident se v dané věci zachoval principiálně a za své názory se nestydí. Působí to mnohem důstojněji, než trapná vysvětlení Merklové, že tedy na přehlídku ne, ale na oslavy ano. Kladení věnců v Moskvě v roce 2015 by se dalo přirovnat ke kladení věnců pánů Chamberlaina a Daladiera k hypotetickému hrobu neznámého pruského vojína padlého v napoleonských válkách, dne 18.6.1939, k uctění 124. výročí bitvy u Watrloo. Oba dávní mírotvorci do Berlína tehdy nejeli. Nejen proto, že to bylo již po záboru toho území, za které se signatáři mnichovské dohody zaručili. To letos nehrozí. Putin si jistě počká, aby si ponížené návštěvníky mohl v Moskvě náležitě vychutnat.
A co ten statečný prezident jedné z členských zemí NATO, který si nenechá diktovat, kam smí a kam nesmí jet na oslavy výměny jedné okupační mocnosti jinou okupační mocností? Ono to s tím přesvědčením zas až tak horké nebude. Stejně jako ve všem ostatním může i tímto rozhodnutím získat nemálo kladných bodů u tuzemských voličů. Jak je to možné? Po 23 letech nepřímé (1945-1968) a 23 letech přímé (1968-1991) okupace, kterým předcházelo mnichovské trauma a šest let nacionálního socialismu?
Jedno vysvětlení by mohlo představovat uplatnění zásady kontinuity právního sytému v roce 1990, na rozdíl od roku 1945, kdy bylo právní prostředí předchozí totalitní doby zavrženo. Díky tomu například platí stále Dekret presidenta republiky číslo 12 ze dne 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Platí, ale nakolik se jím právo a společnost řídí a řídily? A platí opravdu pro všechny stejně? Podstatné pro tuto chvíli je definice, koho se ten dekret týká:
V § 1 odst. (1) se praví, že: S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví: písm. b) zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivších toto nepřátelství zejména za krize a války v letech 1937 až 1945,… Důležité je slovo zejména, nikoli tedy výhradně.
Kdo jsou zrádci a nepřátelé pak definuje § 3 téhož dekretu takto: Za zrádce a nepřátele československé republiky jest považovati: a) osoby, které kolektivně nebo individuálně vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně a aktivně podporovaly jakýkoliv způsobem německé a maďarské okupanty.
Na rozdíl od dekretu č. 16 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, nebyl dekret č. 12 nikdy zrušen. Zatímco se za podpory závistivé většiny obyvatelstva Pozemkový fond a Lesy České republiky hrdlí s církvemi o vydání každého čtverečního metru pozemku či lesa, lidé, kteří očividně splňují definici zrádce či nepřítele, a to nejen podle znění uvedené právní normy, nepřišli nejen o nemovitý majetek, ale naopak se ke svému členství v organizaci, která vyvíjela činnost směřující proti státní svrchovanosti, samomatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky (KSČ)… hrdě hlásí a nejsou za to nijak postihováni.
Lidé, kteří ve svém dospívání či dospělém věku zažili konec třicátých let a druhou světovou válku, v roce 1990 často připomínali prozřetelnost poválečného vyhnání československých občanů německé národnosti s poukazem na jejich pravděpodobné separatistické požadavky, které by v nové době, po pádu vlády jedné strany, jistě vznesli, pokud by na území Československa po válce zůstali.
V roce 1945 jistě došlo k mnoha nespravedlnostem, osobním mstám a naopak k ospravedlnění skutečných kolaborantů. V zásadě však bylo pojmenováno zlo a to zlo bylo trestáno. V roce 1990 naopak byla vyhlášena obzvláště vykutálená zásada: nejsme jako oni. Ta zásada, dnes bychom ji mohli nazvat jako politicko-korektní, jen prohloubila relativizaci toho, co dobré je a co dobré není.
Proto tolik lidí, kteří se během sovětské okupace (1945-1991), včetně té německé a maďarské (1968) dopustili, znovu opakuji: činnosti směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky se za své selhání nejen nestydí, ale naopak podporují každého, včetně prezidenta, který to samé činí i v nynější době.
Až se v nejbližších dnech budou přes naše území přesouvat vojska skutečných spojenců, zase se zvednou hlasy kolaborantů a jejich potomků (genetických či ideových), kteří budou vědomě či nevědomě podporovat zájmy Ruska proti zájmům obyvatel České republiky. Dobře si zapamatujme jejich jména, ať si jejich činy můžeme porovnat s jejich duchovními předchůdci: Emanuelem Moravcem a Zdenkem Fierlingerem.