Obyvatelé litvínovského sídliště Janov mají se svými romskými sousedy úplně stejné problémy, jako je tomu v řadě jiných míst s velkou koncentrací romského etnika. Něčím se však přece odlišují – bylo to právě v Janově, kde se starousedlíci bez „bázně a hany“ veřejně před zraky televizních kamer postavili po bok tvrdým hochům z neonacistické Dělnické strany, když si na jejich nepřizpůsobivé sousedy vyšlápli. Ne, že by už mnohem dříve řada lidí ve skrytu duše nefandila kdekomu, kdo vezme Romy takzvaně „po letech“, ale na trh se s tím nechodilo. Nebylo to jaksi podle bontónu. Dnes jsme tedy o kus dál. Nebo lépe řečeno o kus blíž k možnému občanskému konfliktu s těžko odhadnutelnými následky.

Romské hlídky ministryně Stehlíkové nebo zákazy extremistických stran ministra vnitra Langera na tom nic změnit nemohou. Řeší totiž jen následek a nikoliv příčinu. Dlouhé roky si lžeme do vlastní kapsy a svému okolí i sami sobě předstíráme, jak jsme tolerantní a hodní. Nejrůznější humanističtí myslitelé Petrem Uhlem počínaje a zmíněnou ministryní Stehlíkovou konče nám totiž neustále vtloukají do hlavy, že jsme to právě my, coby většinová populace, která je zodpovědná za utrpení a diskriminaci menšin. Což je přesně voda na mlýn všem, kteří jsou přesvědčeni, že hodný člověk není nic jiného než převlečený srab, na kterého je možné kdykoliv beztrestně zaútočit. A získat pro sebe všechny dostupné výhody. A tak jsme se postupem času stali společností, kde musí policie, státní zástupci a soudy paradoxně velmi obezřetně sledovat barvu pleti výtržníků, zlodějů a násilníků. Pokud totiž pořádně skřípnou bílého pachatele, je to v pořádku. Je-li to Rom, jde o rasismus.

Máloco dokáže člověka deprimovat víc, než pocit křivdy. A je úplně jedno, jde-li o příslušníka většiny či menšiny. Je totiž hluboký omyl, že nerovného přístupu, nespravedlnosti či diskriminace se mohou z jakési „logiky věci“ dopouštět jen většiny na menšinách. Klidně to může být i naopak. A jednoho dne pohár trpělivosti přeteče a ani sám ministr Langer s tím nic neudělá, i kdyby zakázal všechny politické strany. Potom, jakmile je příslovečný džin z láhve venku, je už každé řešení špatné. Zdaleka nejde jen o náš problém. Neonacismus i jiné formy extrémismu s tichou i otevřenou podporou řady občanů se šíří po celé Evropě několik desetiletí po nejkrvavějším konfliktu lidských dějin jako špatný vtip. Příčiny se od těch našich v mnohém neliší. Požár se pomalu rozhořívá a evropské politické elity se snaží hasit. Benzínem. Vytvořením superstrátu, kde budou ti velcí a silní „pomáhat“ (rozuměj vládnout) těm malým a slabším, protože ti chudáci by na to sami nestačili. A pokud se taková bratrská pomoc nějakému „trpasličímu“ kmeni nebude líbit, uvalí na něj sankce (prozatím).

Ať si kdo chce co chce říká, Lisabonská smlouva, skloňovaná v současnosti ve všech pádech, o ničem jiném není. Je velmi složité to z ní vyčíst – její konstrukce a jazykové nástroje jsou zvoleny přesně tak, jak to vyhovuje rozkazu, který teď rázně prořízl evropské povětří: „Neptej se a podepiš!“ A tak se časem křivdy současné sečtou s těmi budoucími a řady posluchačů extrémistů všeho druhu se úctyhodně rozrostou. Evropští sociální inženýři to možná mysleli dobře. Jen si jaksi zapomněli všimnout, že jediným dlouhodobým lékem na odvěké strasti lidské společnosti je rovnost. Ne rovnost ve smyslu rovnostářství, ale rovnost před zákonem. Stanovení spravedlivých, jasných a každému srozumitelných pravidel soužití, která jsou tvrdě vymáhána a platná pro každého bez výjimky. Ať už jde o pravidla soužití občanů nebo států.

poslankyně Evropského parlamentu