Naše vláda uznala před dvěma týdny Kosovo jako samostatný stát. V diskusi, která tomuto kroku předcházela a která bude patrně nějakou dobu ještě doznívat, zazněly snad všechny možné polohy či akcenty: od naprosté podpory až po jednoznačné odmítnutí.

Chci jen upozornit na některé okolnosti. Především, za pozornost stojí už způsob, jakým jsme k uznání Kosova dospěli: dříve či později Česká republika Kosovo prý stejně uzná, a můžeme to například provést tak, že počkáme, až polovina států EU Kosovo uzná, a pak se přidáme. V amalgámu různých vzletných slov a prohlášení diplomatů pak ale hrozí, že zanikne to podstatné: jakýkoliv definovatelný, výraznější, od jiných zřetelně odlišitelný projev vůle České republiky v této zásadní zahraničněpolitické otázce.

Dále k úvahám, že výsledek voleb v Srbsku přiblížil uznání Kosova Českou republikou. Argumentovat lze přece právě opačně: právě proto, že v Srbsku byly nacionálně orientované síly v demokratických parlamentních (a předtím i prezidentských) volbách jednoznačně poraženy, není třeba se o Srby nijak obávat či je dokonce démonizovat. Existuje tedy nějaký zvláštní důvod obávat se o vztah Srbska ke Kosovu?

Předkladatel uznání Kosova, ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, v 80. letech aktivně organizoval posílání kamionů režimem zakázané literatury do tehdejšího totalitního Československa. On a jeho přátelé z Charty77 stavěli svůj odpor na principu, že komunistickému režimu je nutno připomínat, že musí dodržovat ty závazky, k nimž se zavázal, například podpisem mezinárodních paktů o lidských a občanských právech, které přijal v polovině 70. let v souvislosti s helsinským závěrečným aktem: nechceme po vás nic jiného než to, abyste dodržovali vlastní vyhlášené závazky, svá vlastní deklarovaná pravidla.

Nuže, po dvou týdnech nejistoty a absence jakýchkoliv konkrétních informací je načase položit si otázku, jakým přesně způsoben hodlá MZV splnit příslušný bod onoho usnesení vlády, kterým se uznává Kosovo a kterým má ministr zahraničních věcí uloženo „nadále aktivní zahraniční politikou podporovat všestranný rozvoj přátelských styků s Republikou Srbsko.“

Odvolání srbského velvyslance ke konzultacím do Bělehradu je jednostranný negativní výkyv v bilaterálních vztazích. I bez tohoto úkolu uloženého ministru zahraničních věcí by správně mělo naše MZV toto nějakou konkrétní aktivitou kompenzovat.

Tím spíše by ale měly existovat konkrétní, nové vstřícné aktivity našeho MZV, že má uloženo „všestranný rozvoj přátelských styků“ za úkol aktivně podporovat.

Například ani dosavadní víceméně soukromé exkurze k našim jednotkám v Kosovu přece nejsou totéž co distribuce pocítitelného rozsahu vhodně zvolené pomoci srbským rodinám, které žijí roztroušeny v různých ostrůvcích v novém státu Republika Kosovo. Udělá Česká republika pro přátelské vztahy k Srbsku a jeho občanům alespoň něco konkrétního? Nezůstane jen u formálních deklarací, které přece nic nestojí?

A jako příklad: v souvislosti se vznikem samostatného Kosova nevydala Rada bezpečnosti OSN žádnou rezoluci, která by pomáhala Srbům zajistit ty garance, které jim dává (stále platná) rezoluce RB OSN č. 1244 z 10. června 1999. Ta Srbům „territoriální integritu“ jejich země sice slíbila, ale nezajistila. Nemělo by nás totiž překvapit, že ten (mezinárodní společenství na úrovni OSN a EU v případě Srbska), kdo dal vzniknout původním mezinárodně-právním zárukám uklidňujících danou oblast, může dát vzniknout za jiných okolností situaci zcela odlišné, která již tyto záruky neobsahuje.

A v našem letošním osmičkovém roce pak můžeme lépe vidět i to, že obhajovat principy odvozené z kontinuity legitimních zájmů a uspokojit se jen s formálními mezinárodně-právními zárukami, jsou opravdu dvě zcela odlišné věci.

Právo, 9. června 2008

Autor je poradcem prezidenta republiky