Nesmyslných a věcně nepravdivých argumentů, které v nedělní Partii na Primě (10.5.) Jana Bobošíková použila k mobilizaci občanů proti Lisabonské smlouvě, byla celá řada. Opět přilila olej do ohně strachů z návratu sudetských Němců a ze zabrání pozemků v českém pohraničí. Že jde o čirý populismus jsem ukázala zde. Její další argumenty se týkaly hrozby zavření Temelína a následného zdražení elektřiny, nekontrolovatelného přílivu přistěhovalců do Česka či údajně úplného zrušení práva veta členských států v EU. Bohužel pro diváky v duelu proti Janě Bobošíkové zasedl europoslanec Richard Falbr, který proti její demagogii nedokázal postavit přesvědčivé argumenty, a to navzdory tomu, že se česká sociální demokracie vždy tváří jako silný zastánce Lisabonské smlouvy. Všechny nesmysly Jany Bobošíkové se přitom dají při nahlédnutí do textu smlouvy jednoduše vyvrátit:

Nesmysl první: převedení energetiky do pravomocí EU bude znamenat, že 15 členských států na základě kvalifikované většiny, a nejspíše ve snaze zvýhodnit svůj vlastní energetický průmysl a vydělat tak na sousedech, rozhodne o zavření Temelína.

Ponechme stranou skutečnost, že vzhledem k aktuální situaci na trhu s energetickými surovinami a ke klesající oblibě uhlí v kontextu globálního oteplování drtivá většina evropských států sází na rozvoj jaderné energie (třeba Francie stojí z téměř 80% na jádru, Finsko, Švédsko, Polsko, Bulharsko, Itálie či Velká Británie připravují stavbu nových jaderných elektráren), a že státy, kde je vnitropolitický konsensus k bezjaderné budoucnosti, se dají spočítat na prstech jedné ruky (na této koncepci dnes trvá už jen Rakousko, Řecko a Dánsko).

Podstatné je, že čl. 194 odst. 2 Lisabonské smlouvy jednoznačně říká, že se společná energetická politika „nedotýká práva členského státu stanovit podmínky pro využívání svých energetických zdrojů, jeho volby mezi různými energetickými zdroji a základní skladby jeho zásobování energií.“ EU tak ani podle Lisabonu nebude moci nijak zasahovat členským státům do jejich energetického mixu – tudíž ani zavřít Temelín. Navíc čl. 192, odst. 2.c), pro jistotu doplňuje, že veškerá ekologická opatření, jež by mohla mít vliv „na volbu členského státu mezi různými energetickými zdroji a základní skladbu jeho zásobování energií“ podléhají v Radě schválení v režimu jednomyslnosti.

Členské státy se rozhodly převést energetickou politiku mezi sdílené pravomoci EU proto, aby zajistily fungování společného trhu s energií a unii ve stále tužší globální soutěži o suroviny vybavily silou postupovat jednotně vůči producentským zemím. Žádný skrytý útok na českou energetiku Lisabonská smlouva nechystá.

Nesmysl druhý: na základě Lisabonské smlouvy EU nařídí kvóty na usídlení přistěhovalců v jednotlivých členských státech – čeká nás tak nekontrolovatelný příliv imigrantů.

Lisabonská smlouva ani v oblasti imigrační politiky nepřináší žádnou revoluci – pouze navazuje na základy společného postupu položené již Amsterdamskou smlouvou z roku 1997. Už od té doby však v unii platí, že si členské státy navzdory snaze o vytvoření jednotných standardů pro udělování víz, azylu či dlouhodobých povolení k pobytu nenechají nařídit počet přistěhovalců, které by ten který stát musel na svůj pracovní trh přijmout. Čl. 79, odst. 5 nové smlouvy tuto zásadu jednoznačně přebírá a říká tím pravý opak toho, čím Jana Bobošíková balamutí naše občany: článek upravující společnou přistěhovaleckou politiku „se nedotýká práva členských států stanovit objem vstupů státních příslušníků třetích zemí přicházejících ze třetích zemí na jejich území s cílem hledat tam práci jako zaměstnanci nebo osoby samostatně výdělečně činné.“

Taktéž, pokud jde o zacházení s azylanty, a především o případný stav nouze v některém z členských států v důsledku náhlého přílivu uprchlíků (jak jsme toho aktuálně svědky na Maltě či v Itálii), Lisabonská smlouva pouze přebírá již dnes platný právní stav ohledně vyváženého rozdělení zátěže spojené s přílivem uprchlíků (čl. 63, odst. 2b Smlouvy z Nice), přičemž Rada již dnes přijímá případná opatření kvalifikovanou většinou (čl. 64, čl. 67 tamtéž).

Jana Bobošíková se tak ve snaze strašit opírá do práva, které jsme schválili v referendu o vstupu do EU před šesti lety. Navíc defétisticky vychází z domněnky, že zůstaneme chudším sousedem, kterému by bohaté státy mohly vnutit uprchlíky. Bude-li však Česká republika úspěšná a využije-li příležitostí, které jí vnitřní trh nabízí, máme všechny předpoklady pro to, abychom se během několika let proměnili v zemi, jejíž blahobyt nás vyzdvihne nad průměr EU. Tím se ale také staneme cílovou destinací přistěhovalců – a pak by se nám mohlo hodit, že se členské státy zavázaly postupovat podle „zásady solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti, a to i na finanční úrovni“ (čl. 80 Lisabonské smlouvy), a že navíc zablokování takového rozhodnutí nebude možné pouhým vetem jednoho státu, nýbrž bude potřebovat kvalifikovanou menšinu.

A tím jsme u třetího nesmyslu: Lisabon údajně úplně ruší právo veta – a Jana Bobošíková k tomu do televizních kamer dodala, že je připravena to dokázat.

Že tím dala nesplnitelný slib, jednoduše zjistí každý, kdo si na stránkách Europa.eu/lisbon_treaty stáhne text smlouvy a přes funkci Ctrl+F ho prohledá na výskyt slova „jednomyslně“. Najde ho v několika desítkách případů – a to zdaleka nejen v první části smlouvy, upravující základní pravidla fungování institucí a změny smluv. Jednomyslné rozhodování v Radě i nadále zůstává např. pro rozhodování o společné zahraniční a bezpečnostní politice, o aspektech trestního práva a policejní spolupráce, o sociální politice, o uzavírání některých dohod se třetími zeměmi, a především o veškerých opatřeních fiskální povahy včetně daní – každé takové opatření (a to je dobré připomenout i Vlastimilu Tlustému a jeho Libertas) může být vetováno kterýmkoliv členským státem, ať Německem, Českem či Maltou.

Zda Jana Bobošíková záměrně mystifikuje občany, aby na úkor jejich evropského sebevědomí získala pozornost médií a posílila svoji popularitu, nechť posoudí každý sám. Smutnější a pro české postavení v EU závažnější však je dojem, který ve zmiňované televizní partii zanechal europoslanec Richard Falbr. Nedokázal totiž smlouvu, již jeho strana dlouhodobě podporuje, hájit proti populismu poslankyně z okraje politického spektra. Bezděky tak ilustroval politiku ČSSD, která neexistenci vlastního evropského programu před eurovolbami zastírá neméně demagogickou kampaní o tématech, jež – ať jde o přídavky na děti či právní úpravu propouštění z práce - s Evropskou unií nemají nic společného.

Autorka je kandidátkou SNK ED do Evropského parlamentu