Nařídit dekretem, že se česká zahraniční politika nesmí vymykat z evropského hlavního proudu, by znamenalo zbavit ji jakékoli váhy

Česká republika má mít stabilní, kontinuální a konsenzuální zahraniční politiku, protože dramatické výkyvy by ji činily nevěrohodnou. Bohužel podle náměstka ministra zahraničních věcí Petra Druláka byla v uplynulých 24 letech česká zahraniční politika v zásadních aspektech chybná a škodlivá. Je tomu tak?

Konkrétně se Petr Drulák domnívá, že dosavadní český „havlovský“ důraz na prosazování lidských práv ve světě byl špatný, neboť byl jednostranný. A to ve dvou ohledech.

Česká „havlovská“ zahraniční politika prý příliš zdůrazňovala lidská práva občanská a politická – a málo sociální a ekologická. Navíc údajně příliš kritizovala porušování lidských práv v protizápadních zemích – a málo v těch západních a prozápadních, jež jsou našimi spojenci.

Rovněž prý bylo chybou, že naše dosavadní zahraniční politika byla příliš mimo evropský hlavní proud v otázkách například Kuby a Izraele. Pokud by se Petr Drulák tento svůj radikální odsudek dosavadní české zahraniční politiky pokusil uskutečnit, nebyla by to její reforma, nýbrž destrukce.

Pět zásadních předpokladů

Česká zahraniční politika by se měla trvale řídit pěti zásadními předpoklady. První spočívá v dobrých vztazích se všemi sousedními zeměmi. K tomu nemám co dodat. Mimochodem, největší vadou zahraniční politiky první Československé republiky v letech 1918 až 1938 bylo, že nedokázala mít dobré vztahy s většinou sousedních zemí.

Druhým předpokladem je evropský i atlantický pilíř spolupráce se spojenci, vyjádřený institucemi Evropské unie a NATO. Je zřejmé, že pro současnou vládu prezidenta USA Baracka Obamy má středoevropský region nižší význam, než tomu bylo v případě tří předchozích amerických vlád. Všechny transatlantické smluvní závazky však trvají a USA jsou naším nejdůležitějším bezpečnostním spojencem.

Třetím předpokladem je stabilita zemí v okolí EU, jež jsou nám geograficky nejblíže. Z toho vyplývá podpora jednak integrace zemí západního Balkánu do Evropské unie a NATO, až splní všechny podmínky, jednak – a v současnosti především – zachování Ukrajiny coby svobodné, demokratické a suverénní země, jež není v područí Ruské federace.

Čtvrtým předpokladem je prozíravá podpora lidských práv ve světě, jež je správná sama o sobě. Navíc, po nástupu demokratických režimů v těchto zemích z ní můžeme mít prospěch. Podpora lidských práv je specifikem ČR, jakousi naší devízou, která nás činí zajímavými. Velkým aktivem jsou i nadstandardní vztahy s Izraelem, díky čemuž máme na rozdíl od jiných zemí přístup k mnoha strategickým informacím.

Pátým předpokladem pak je loajalita ke spojencům a spolupráce s nimi v zemích, do nichž jsme vyslali své mise, a v této souvislosti i předvídatelnost české politiky. Je lepší naše mise do zahraničí neposílat, pokud nejsme ochotní jim poskytnout finanční prostředky nezbytné pro jejich úspěch. A pokud už je vyšleme, musíme být spolehlivými spojenci, protože naše pověst u nich hraje zásadní roli. Její pozbytí vede ke zklamání a ztrátě spojenců, což si země střední velikosti v Evropě, jako je Česká republika, nemůže dovolit. Kdo není ochotný být spojencem, nakonec spojence nebude mít.

Konflikt práv

Petr Drulák své názory vyjádřil v řadě článků a rozhovorů, mezi nimiž vynikl ten v Lidových novinách 30. května „Havlova politika byla chybná a škodlivá“. Zejména proto, že jeho odpovědi na otázky byly často ostudné. Především je koncepčním i logickým omylem dávat občanská a politická práva na stejnou úroveň se sociálními a ekologickými.

Práva na život, svobodu slova, projevu, náboženskou svobodu jsou základní a jejich porušení vždy poškozuje lidskou důstojnost. Práva sociální, jež stát poskytuje z peněz daňových poplatníků, jsou společenskými konvencemi. Bude-li placená dovolená trvat tři, nebo čtyři týdny, není základní záležitostí, ale pouze společenskou dohodou. Sociální práva mohou být jen taková, jaká je produktivita společnosti.

Navíc v zemích, kde jsou garantována politická a občanská práva, se lidé mohou domoci i práv sociálních a ekologických. Tam, kde občanská a politická práva neexistují, nejsou ani ta sociální a ekologická. Dokonce i v komunistických zemích, které se sociálními právy honosí, lidé ve skutečnosti žádná práva vůči státu nemají a vykonává se v nich ve vězeňských táborech otrocká práce.

Rozšíření občanských a politických práv o sociální a ekologická by v praxi znamenalo rozředění až znicotnění důrazu na lidská práva. Nepředpokládám, že by Petr Drulák strašlivé sociální a ekologické podmínky v čínských táborech lao-kaj použil jako argument proti čínské komunistické vládě, s níž chce vést především „dialog“. Jak jinak ale chce sociální, ekologická práva prosazovat? Přispívat seniorům na důchody v Burkině Faso? Nebo sázet nové deštné pralesy v Guineji-Bissau?

Kuba a spojenci

Na otázku, v čem přesně jsme uškodili Kubáncům, když jsme kritizovali, že se na Kubě zavírá za politický názor, Drulák odpověděl, že „jako malý stát toho zas tak moc nemůžeme, takže jsme nikomu neuškodili, protože jsme k tomu neměli nástroje. Také jsme ale nic moc nedokázali – režim na Kubě v nezměněné síle pokračuje, a reformuje-li se, tak z vnitřních příčin.“

Tvrzení, že jsme na Kubě nic nedokázali, je krátkozraké, protože současný režim na ní nebude věčně, přičemž se jen čeká na odchod velmi starých bratrů Castrů – Fidela a Raúla – přirozenou cestou. Pak bude platit: dnešní disidenti, zítřejší prezidenti, premiéři a ministři. A je zřejmé, kdo z Evropy k nim bude mít dveře otevřené – španělští procastrovští socialisté to nejspíš nebudou. Pokud jde o nedostatečnou kritiku či nekritiku spojenců, nejlepší odpověď poskytuje common sense neboli zdravý selský rozum. Proč jsme nekritizovali spojence, či nekritizovali je více než nepřátele? Protože dodržování lidských práv bylo a je u nich lepší. A také proto, že být tvrdší na přátele než na nepřátele by vedlo k tomu, že nakonec bychom žádné přátele neměli, jen nepřátele. Nařídit dekretem, že se česká zahraniční politika už nikdy nesmí vymykat z evropského hlavního proudu v otázkách například Kuby nebo Izraele, by znamenalo ochudit ji o cenná specifika – učinit ji naprosto nezajímavou, nudnou, šedivou a zbavenou jakékoli váhy či relevance. Postup má být přesně opačný – nikoli slepě následovat hlavní proud evropské zahraniční politiky, ale ovlivňovat jej dle svého přesvědčení a vychylovat směrem, který považujeme za žádoucí.

Koncepce mají slabiny i přednosti

Co říct na odpověď náměstka ministra zahraničních věcí Petra Druláka, že se nedomnívá, že by s havlovským pojetím lidských práv bylo spojeno nějaké významné renomé České republiky, protože považuje dosavadní politiku za chybnou, přičemž vidí i souvislost mezi pozdními havlovci či epigony Václava Havla a americkými neokonzervativci a myslí si, že tato politika byla skutečně chybná a škodlivá?

Co na tom, že se Havlova politika v něčem podobala názorům amerických neokonzervativců? To může pro někoho představovat hrůzu, kdo však uvažuje chladně, věcně a bez emocí, ví, že neokonzervativní koncepce mají stejně jako liberálně-idealistické, izolacionistické či mocensky realistické své slabiny i přednosti. Nemá žádný smysl některou z nich otrocky kopírovat ani rigidně odmítat. Podstatné totiž je, co je dobré pro Českou republiku.

V některých otázkách jsou to aspekty idealismu, v jiných izolacionismu, v dalších realismu a v určitých i neokonzervatismu. Panická hrůza z kterékoli této zahraničněpolitické koncepce není projevem odvahy a přemýšlení, nýbrž strachu a nepřemýšlení. Tvrzení, že Havlova zahraniční politika byla „fujtajbl“ jen proto, že se v něčem podobala postojům amerických neokonzervativců, je dětinské, nedospělé, manichejské a trapné.

LN, 21.6.2014